Zavrhnout multikulturalismus nebo odstranit jeho chyby?

Multikulturalismem se občanská společnost začala zabývat až poté, co začaly vycházet najevo jeho disproporční následky. 

Wukipedie: multikulturalismus je myšlenkový a politický směr (kulturní ideologie), který zastává stanovisko, že v jednom demokratickém státě mohou společně žít nejen jednotlivci, ale i skupiny s různou kulturou a zdůrazňuje prospěšnost kulturní rozmanitosti pro společnost a stát. Je živý v zemích, jejichž obyvatelé pocházejí z rozdílného kulturního prostředí a v některých z nich se uplatňuje i jako konkrétní politika státu. Cílem je politicky sjednotit všechny občany bez ohledu na jejich původ, rasu či přesvědčení, a to tak, že si pokud možno zachovají své kulturní odlišnosti. Multikulturalismus je také kritizován, z historického hlediska je však snahou nabídnout alternativu k národnímu státu, tedy ke zřízení, v němž je hlavním společenským pojítkem sdílená etnicita (v důsledku toho minority nemají stejná kulturní práva jako majorita).

Před nástupem západoevropského problému, týkajícího se muslimských menšin, se v České republice nejvíce propíralo soužití s romskou menšinou. Menšiny Slováků, Poláků, Ukrajinců, Vietnamců a dalších etnik se nikdy nestaly tématem a případné prohřešky příslušníků těchto etnik spadaly do kompetence orgánů činných v trestním řízení. 

Soužití s Romy však celospolečenským problémem je, byť je momentálně toto téma vytlačeno na okraj. Za startér multikulturního programu vůči Romům můžeme považovat komunistický režim, který se touto problematikou odborně nezabýval, jen postupně nastavil pro tzv. sociálně slabé systém sociálních dávek, které motivovaly tuto populaci k zahálčivému životu. Po revoluci nenastala žádná změna, naopak, tlak evropských lidskoprávních institucí stávající stav zakonzervoval a domnívám se, že ani nebyla vůle na straně příslušných českých úředníků cokoliv měnit.

Multikulturalismus považuji za příspěvek mateřského ochranářského principu, který v politice funguje poté, co vstoupily do politiky v západních zemích ženy ve větším počtu. Je protikladem k otcovskému autoritářskému přístupu a došlo k tomu, k čemu by už v budoucnosti docházet nemuselo. Na jedné straně je třeba chránit každého, kdo je v nevýhodě proti většině. Na druhé straně musí každý menšinový člen země, ve které chce žít, plnit stejné povinnosti, které plní většinová společnost.

A to je, myslím, základ možné další cesty, po které může s námi kráčet i naše stávající muslimská menšina. Náboženství je soukromá věc. Je-li součástí náboženství i trestní právo a politika, lze z tohoto souboru akceptovat pouze náboženství. Trestní právo či politika musí být po oboustranné dohodě ponecháno na státních institucích a nelze tyto oblasti života řešit dvoukolejně.

Stejně tak je řešitelný problém soužití s Romy. S ohledem na to, že se jim po desetiletí přidělují dávky za nic, si musí společnost připustit, že si sama na problém zavařila. Problémoví Romové žijí sami mezi sebou, vzájemně se motivují k natahování rukou a mladá generace ani nepoznala, že v tvoření je naplnění života. Příklad rodiny paterčat je markantní. Vyjímečná událost přiměla štědrou (mateřskou) společnost přispět rodině tak, že ji utvrdila v jejich pseudoprávech. Namísto toho měla být rodině nabídnuta potřebná pomoc a rodiče měli být přísně (otcovsky) vedeni k zodpovědnosti za své děti i za veškeré prostředky, které získali.

Mateřský multikulturalismus provázaný s otcovskou přísností bude fungovat, ve funkčních rodinách se tento princip osvědčuje po tisíciletí.