Vzpomínka na setkání s Rosenkruciány

V r. 1990 byla v Československu založena pobočka Velkého německého řádu Rosenkruciánů. V rozhlase a v denním tisku se v inzertních rubrikách začaly objevovat pozvánky k seznamování se s tímto mystickým řádem.

Protože pozvánky nikoho k ničemu nezavazovaly a naopak, informace o směrování řádu byly lákavé, poslala jsem přihlášku s nějakými vyžádanými údaji o sobě a byla jsem zařazena mezi příjemce pravidelných výukových zásilek. Jednalo se o malé sešitky, ve kterých byly po krocích předávány informace jak o historii řádu a jeho hierarchii, tak o významu základních symbolů a následovaly návody k zajímavých technikám poznávání sebe sama.

Nemám sice vlohy pracovat na sobě podle návodu, ale po dobu cca jednoho roku jsem se na každou zásilku těšila. V té poslední, která byla příčinou mého odpoutání se od tohoto řádu, byla zásilka s větším množstvím tiskovin. Byl mezi nimi i bulletin dokumentující nebeské výšiny imperátora (rosenkruciánský papež) a jeho skvadry a vesměs bohapusté řeči o jeho svatosti, o tom kde si upšouk a o tom, jaké velkolepé události se účastní příště. Další materiál pak obsahoval oznámení, že správný rosenkrucián přenechává desátek svých prostředků řádu. Jedna a jedna jsou dvě – desátek z prostředků rodiny znamenal, že desetinu měsíce nebude na chleba a děti se nasytí vědomím, že pan imperátor se svým doprovodem poletí tryskáčem do Tramtárie.

Byl tam však ještě jeden, daleko nejpodstatnější důvod, proč jsem to zabalila. Nový výukový sešitek obsahoval návod, jak manipulovat s lidmi. Posaďte se třeba v šalině naproti někomu a intenzivně myslete na to, aby ten spolucestující otočil hlavu. Když to budete praktikovat s plným soustředěním, spolucestující tu hlavu skutečně otočí.

Přiměj tedy spolucestujícího k tomu, aby otočil hlavu, příště ho přiměj, aby šlápl té hlučné paní na nohu a další příště už si čtenář domyslí sám.

Ještě mám jednu vzpomínku. Účastnila jsem se akce oslavy svátku jarní rovnodennosti, na kterou se sešli další mně neznámí lidé. Rozhovory mezi těmito „zasvěcenci“ probíhaly opravdu ve speciálním duchu, kdy jeden vedle druhého se předháněli, kdo má jaké vědomosti, kdo je na jakém chrámovém stupni, kdo se setkal s jakou VIP personou. Na více setkání jsem pak již neměla odpich.

Rosenkruciáni, Svobodní zednáři a další tajné historické spolky se vesměs hlásí k návaznosti na různé egyptské školy mysterií, védskou moudrost i umění Keltů.  Jedna z egyptských mystických škol má pocházet od zasvěcených mistrů, kteří přešli do Starého Egypta z Atlantidy (Naakalská mysteriozní škola). Tyto školy zpřístupnil veřejnosti Thutmose III a také faraón Achnaton je považován za zasvěcence. Rosenkruciánský letopočet  se počítá od této doby otevření škol laikům, např. rok 2000 n.l. je rokem 3353 rosenktuciánského letopočtu. V encyklopediích se sice obvykle traduje, že Rosekruciánksý řád založil Christian Rosenkreuz začátkem 17. století, kdy vyšla kniha plná symbolických tajemství Chymická svatba Christiana Rosenkreuze evangelického theologa Johanna Valentina Andrease, ale Rosenkruciáni sami se odvolávají dle výše uvedeného k dávným mystickým školám.

V tajných mystických školách se předávalo z generace na generaci umění, které nebylo určeno ke všeobecnému využití. Proč? Výcvik ve škole probíhal po léta, resp. po desetiletí, adept se postupně seznamoval s nejrůznějšími myslitelnými i nemyslitelnými schopnostmi, kterých lze dosáhnout, ale zároveň se učil je chápat a přibližovat se mistrovství v duchovním kontextu. Pokud tato tajemství, doposud pečlivě střežená před nevědomými davy z obavy před jejich zneužitím Thutmose zpřístupnil veřejnosti, stal se asi prvním sociálním demokratem, který vůbec netušil, co páchá. Vědění mistrů se samozřejmě nemohlo mezi lidmi rozšířit, tudíž to obecné vědění  se propletlo s emocemi a chtivostí. Za několik století se veškeré vědění stalo majetkem všech a vůbec nikdo si s tím neví rady. Vrátit se to nedá a dnes bychom se určitě vědění vzdát nechtěli. Dnes je čas na to, abychom se začali všichni, jeden vedle druhého, učit chápat veškeré naše vědění, naše schopnosti a naše možnosti opět i v duchovním kontextu tak, abychom necítili potřebu někomu za trest nejen šlápnout na palec, ale ani nemyslet v nenávistných kategoriích.

Mají-li mít Rosenkruciáni a jiné mystické spolky dneška smysl, jejich posláním by již neměla být výlučnost, nýbrž každodenní rozesvěcování světel mezi lidmi.