K tomuto blogu mne inspirovala fotosoutěž o stáří s klasickým pojetím tohoto životního období. Starý = nemohoucí roztomilý blbeček, kterému je třeba hladit žilnatou ruku a přidat mu na důchod alespoň dvě stovky.
Také už se blížím do kategorie starých v rámci letopočtu, ve kterém jsem se narodila. Také už vím daleko více než dříve, kde mám klouby, že noci jsou občas dlouhé, do kopce funím a kdoví co jiného, o čem si některé babky a dědkové rádi povídají.
Věk je veličina odvislá od počtu otáček země kolem slunce, které každý prožije. Když tyto otáčky prožije člověk tak, že se nechá ujařmit závislostí na čemkoliv, stane se z něho utahaná a nemocemi prožraná bytost. Věřit někomu či něčemu a neprožít, že to tak skutečně je, je nejrychlejší cesta ke stáří, protože až se něco zadrhne, předmět víry najednou nefunguje a věřící je bezradný. Jsou nekonečné příběhy lidí, kteří se rozhněvali na své bohy, když se stala nějaká nepřízeň jim nebo jejich blízkým a v takové chvíli se rozhodli, že jejich bohové přece nemohou existovat, když dopouštějí takové krutosti a bezpráví. Někteří pak vracejí stejnou mincí, jiní rezignují a všichni se stávají opravdu starými, bez jiskry, bez snahy o vlastní poznání.
Arnošt Lustig nebyl nikdy starý a i na smrtelném lůžku oslovoval své návštěvníky „ty bejku“. Člověk, který prožil své mládí v koncentrácích a o krutém životě v nich psal jímavou poezii, duchem nemohl zestárnout, i když mu tělo vypovědělo služby. Tak by mělo vypadat stáří, tedy úsek života před smrtí. Dokud jsme tady, měli bychom žít tak, jak nám to naše oudy dovolí, nefňukat, odhánět ty, co nás ke fňukání navádějí a být příkladem pro mladé, že jak si povedou v mládí, takové je čeká i stáří.
