Stále dokola se do světa vrací naivní víra, že existuje věčný růst ekonomiky. Tuto víru přiživují ti, co z toho profitují, ti, co těží z uměle vyvolané důvěry lidí v nekonečné bohatnutí a nekonečné utrácení i za věci,
které jsou naprosto zbytečné. Asijští či baltští tygři, tj. země, ve kterých došlo k zásadní industrializaci jejich vesměs rolnického hospodářství, vykazovali v období zahájení rozvíjení jejich průmyslu nebývalého růstu, např i nad 10% HDP, nicméně v rámci nadšení pro takový nebývalý růst se země nejen rozvíjely, ale také významně zadlužovaly. Skokový růst HDP byl přirozeným důsledkem přechodu z manuální výroby na vyspělé technologie a zároveň nízké náklady na mzdy zpočátku skromných zaměstnanců. Obvyklou součástí průmyslového rozvoje zaostalých zemí a v Číně především, byla i naprostá ignorace dopadů průmyslové výroby na životní prostředí a naopak jeho bezohledná devastace co nejlevnějšími výrobními postupy.
Čína, třetí největší a zatím nejlidnatější země na světě, patří mezi země 3. vlny zprůmyslňování (vedle Vietnamu, Laosu, Kambodže, Pákistánu a Indie). Za pár let sice dosáhne počtu 1,4 miliardy obyvatel, ale, díky dnes již překonané politice jednoho dítěte, se bude potýkat s obrovským nárůstem důchodců a obrovským úbytkem daňových poplatníků. Navíc, díky historickým povinnostem rodičů vybavovat nevěsty věnem, se mnoho rodičů této povinnosti zbavovalo tak, že plody děvčátek byly určeny k zániku, a tak spousta mladých čínských mužů již nenalézá nevěsty.
Čínští vrcholní představitelé se dostávají do kleští. Obrovský skokový růst ekonomiky se pomalu zvolňuje, vloni šlo o 7,4 % růstu, teď si plánují 7%-ní růst a bojí se, aby se jim naplnil. Číňanům se vrací dramatickým způsobem jejich neúcta k životnímu prostředí, která se zakořenila jak ve velkém státním sektoru, tak u soukromníků. Ekologie se stála předmětem zájmu teprve od nedávné doby. Až nedýchatelný vzduch, zamořené vody či masová úmrtí otrávených dětí začaly čínskou společnost probouzet. Toto probuzení však nebude zadarmo, naopak, změnit stav k lepšímu bude nepředstavitelně nákladné.
V globalizované ekonomice si všichni půjčují ode všech, zadlužení v poměru k HDP 500 nebo 1000% prý bude co nevidět normální. Ekonomové se obávají, že kdyby se snížilo zadlužování zemí, snížil by se i jejich ekonomický růst, ale ten se i tak ve vyspělých zemích blíží dlouhodobé stagnaci. Jako parabola limitující k nekonečnu. I ten český čtyřprocentní růst HDP je taková drobná odchylka od předchozích hubených let a co nevidět se i my vrátíme k té všeobecné stagnaci.
Z dětství si pamatuji podobenství o 7 letech hojných a 7 letech hladových. Ten vládce, který v 7 letech hojných plnil sýpky obilím, vytvořil zásoby osiva i zrna k mletí, které zachránily jeho lid před smrtí hladem v 7 letech neúrody. Ten, který nechal svůj lid se přežírat laskominami v 7 letech hojných, měl sýpky prázdné a tak jeho národ v průběhu 7 let neúrody zahynul hladem. Zdalipak se taková jasná a jednoduchá ekonomická prozíravost zase brzy stane vůdčí ideou?
