„Picni se, Bído“, „bodni se, Nouze“, vzájemně se pozdravily. „Co tě dopaluje?“, zeptala se Nouze? „Všechno, babizno, úplně všechno“, odpověděla Bída.
„Představ si, měla jsem prima bejvák u jedné zubožené dvojice. Ona ho oslovovala Bídáku, on se jen choulil a naříkal to je Bída, to je Bída. Pro mě teda ideální prostředí, mohla jsem se pěkně rozparádit. Vybílila jsem jim špajz do poslední erteple i do posledního zrnka špaldy, odzkratovala prehistorické elektrorozvody, za mrazu otevřela okénko do hajzlíku, že jim praskly vodovodní trubky a plánovala už jen mor a choleru. Jenže, co se nestalo. Před týdnem jim přišel dopis, že jejich dcera je po úraze v nemocnici a jejich malá vnučka potřebuje být po několik měsíců v náhradní péči. Představ si, že najednou se oba napřímili a mluvili o tom, že jejich Štěstíčko přece nenechají v bryndě. To mne teda pořádně zasáhlo, hned jsem cejtila, jak mi ubyly síly. Venku jsem to Štěstíčko zahlédla, do listí položilo tisícovku a nohou na ní stálo tak dlouho, až ta ženská vyšla nakupovat do obchodu na dluh. Shýbla se ale pro tu tisícovku a úplně se Štěstím rozbrečela. Já se teda i při tom popisu otřásám odporem. No, a začaly se dít věci. Babka vysmejčila kuchyni, dědek pořezal všelijaké dřevěné krámy naházené v kůlně, zatopili, ohřáli si na kamnech vodu, vyprali si v neckách, sami se pořádně vymydlili a byli jako vyměnění. Dědek druhej den ráno kvačil studovat nabídky práce a hned se v blízkém obchoďáku chytl, další den už mašíroval ve firemním kvádru mezi zákazníky. Babka dál smejčila, něco si vypůjčila od sousedů a furt se usmívala a šeptala si - už zítra tu bude to moje Štěstíčko. No, řeknu ti, už jsem to přestala zvládat. Dnes jím přivezli to Štěstíčko, tedy takové batole ukvičené a uřehtané a já musela balit saky paky a vyklidit Štěstíčku pozice“
„Jo, jo, i to se stává“ pravila Nouze. „Já ti teď mám štaci snů. Asi ne na furt, ale to teď neřeším. Usádlila jsem se v jednom parádním baráku, teda v ohromné vile, kde měli samej dizajn, všechno značkový, od nábytku, přes hadry až po toaleťák. Vobcházela jsem to furt dokola a kula pikle, jak se dostat dovnitř. Nakonec to ale bylo úplně snadný. V chlápkově podniku dělali sbírku na někoho, komu vyhořel barák a když za ním přišli, vytáhl z kapes tři pětky s omluvou, že je v Nouzi, že měl v poslední době velká vydání a ještě ho další čekají, zkrátka Nuzák. A tak mi Nuzák otevřel sám dveře dokořán. Barák obrovský, kuchyně samá špicová technika, lednice a mrazák přecpaný lahůdkama, bar samé cizokrajné značky. Nuzák zamířil po příchodu domů hned k baru a vzápětí přicupitala i jeho panička. Prý je celá zchvácená, dopoledne jezdila po butikách a sháněla ten model, co zahlédla včera na vévodkyni, ale jsou to samí Nuzáci, nic pořádného nenabízejí, tak kňourala a ještě dodala, že ta Nuzačka na úklid je nemožná a že ji vyhodila. Nuzák jí nalil totéž, co sobě a postěžoval si, že musel vyklopit tři pětky na jakéhosi kolegu, jen tak zbůhdarma, vůbec ho neznal, popravdě i kdyby ho znal, okem by o něho nezavadil, o Nuzáka. No, a tak jsem se mohla začít zabydlovat. Začala jsem v té parádní kuchyni. Cosi si kuchtili a k tomu popíjeli, až zapomněli na plotnu. Smradu plno, okna v tom energetický úsporném baráku třídy AAA+++++++ zabedněný, rekuperační jednotka nefunkční, už tejden byla polámaná a technik ji měl přijít opravit právě v ten den. No měli Kliku, on ten technik přišel, smrad z kuchyně i přes dokonale utěsněná okna a dveře ucítil a Nuzáky zachránil. Ta Klika mě docela namíchla, ale byla to jen drobnost. Teď už si u nich vesele hospodařím. Pračka nejede, sušička nejede, myčka nejede, vana jim přetekla a voda se rozlila po chodbě a skrze strop do přízemí. Bavím se bohovsky. Voni nemejou nádobí, nikdy to nedělali, už se jim to špinavé vrší po celé kuchyni a už si servírují do nemytýho. Ve vodě na podlaze panička smočila mop a pak to celá zoufalá zabalila. Teď se oba brodí kalužemi. Noťasy i mobily jsem jim prozřetelně šoupla do té kaluže, takže jsou nefunkční, bourákem nevyjedou, zapomněli natankovat, takže oni, zcela bezradní, jsou zakutaní doma a bojí se vystrčit nosy, Nuzáci. Dnes mám v plánu nějakou větší škodu, třeba zapomenutou cigaretku, jen se bojím té Kliky. Ta sem pořád nahlíží a něco má za lubem. No co, živobytí jeden najde vždycky, že jo?“
„Jo, jo, já teda už musím jít něco pořádného shánět a ty makej, asi tě ta Klika stejně brzy vyšťouchne, tak ať si ještě užiješ“, řekla Bída Nouzi, zahalekaly si „picni se, Bído“, „bodni se, Nouze“ a obě spěchaly do rachoty..
