Peníze ve zdravotnictví budou, když se lidé přeorientují na zodpovědnost za své zdraví

Dnešní debata v Otázkách Václava Moravce se týkala problematiky dostatečného množství financí ve zdravotnictví pro současnost i pro budoucnost.

Vláda i opozice mudruje, zda odvozovat příjmy zdravotních pojišťoven dle zákonem stanovených procentních bodů v návaznosti na HDP nebo na průměrné mzdy a jak zajistit dostatek financí ve zdravotnictví v případě hospodářského propadu. Kromě zvyšování odvodů pracujících občanů či firem však neexistuje žádné humánní řešení.

Lidé jsou od miminek vychováváni k naprosté závislosti na medicíně. Svět a poznatky ve všech oborech se vyvíjí a toto platí i pro medicínu. Po válce byly matky vedeny k tomu, aby nekojily a naopak používaly umělou výživu, a to z medicínských důvodů (ani nevím jakých). Špenát cpaly do dětí všechny jídelny kvůli železu, které však v něm téměř není (je v kopřivách, ze kterých se dříve na venkově jarní špenát připravoval). Miminka dostávala k pití ovocné šťávy, které jim způsobovaly exémy, prý jim matky musí dodat vitamíny. Na každé sebe běžnější nachlazení lékaři předepisovali antibiotika (často se vymlouvali na tlak rodičů), a tak došlo k utužení odolnosti virů a bakterií vůči těmto léčivům a dnes se stává, že pro pacienta s virovým onemocněním se obtížně hledá účinný lék a pokud onemocní příště, možná už pro něho nic nenaleznou. Moji 95-leté ležící matce se lékař snažil odebrat krev z důvodu její chudokrevnosti. Potýral ji spousty pokusy o vpich do žíly, až jsem ho musela zastavit a upozornit ho, že i s tímto celoživotním nedostatkem se dožila takto vysokého věku a případné železo by jí pouze ucpalo střeva. Před pár měsíci mi oční lékařka na blbý zánět spojivek předepsala cosi s kortikoidy. Když jsem si přečetla příbalový leták, který uváděl, že i slepota je po aplikaci možná, zůstal mi rozum stát. Dalších příkladů nezdravé závislosti na medicíně je přehršel, kdo je zdrženlivý a ostražitý, ví své.

Není úmyslem tohoto blogu házet špínu na lékaře. I oni jsou produktem doby a většina z nich pečuje o pacienty jak nejlépe dokáže. Jenže podstata problému je, že souvislostí, které se týkají nemocí, je tolik, že je lékař není schopen všechny pojmout, propojit a vyřešit. Specialista na cukrovku ví, jak si má pacient dávkovat inzulín, ale neřeší, kde se ta cukrovka vzala a proč vznikla. Ministr Vojtěch dnes u Moravce sdělil, že máme asi milion cukrovkářů a za dvacet(?) let jich prý bude dle statistik 1,3 milionu. My jsme tedy nastaveni tak, že akceptujeme nárůst nemoci a spekulujeme, jak zajistit na její léčbu peníze, namísto abychom hledali cesty, jak nemocnost snižovat. Když se debatuje o onkologických onemocněních, společnost stejně tak akceptuje, že tuto nemoc prodělá čtvrtina, pak polovina a nakonec téměř celá populace. Je toto normální uvažování?

Současná medicína se docela dost orientuje na prevenci v podobě testů, které mají odhalit ranné stádium nemoci. Je to malý pokrok. Velký pokrok nastane, až se lidé budou přirozeně starat o své zdraví odmala. Střevíčky na jehlácích dámy zkrátka odmítnou, aby jim ve zdraví sloužily nohy po celý život. Sladkosti si lidé dopřejí ve svátek, nikoliv ke každé svačině. Zaměstnavatel, který bude hledat zaměstnance odolného vůči stresu žádného nenalezne, uchazeči jednoduše takové podmínky odmítnou. Nějakou formu každodenního pohybu si každý člověk pro sebe nalezne a bude se jí s chutí věnovat. Takový obyčejný a normální přístup ke zdraví, jenže dnes aby jeden prstíčkem hrabal, špendlíčkem kopal.

Rozhodně jsem zastáncem toho, aby lidé, kteří si vědomě ničí zdraví, tedy např. kuřáci, alkoholici, drogově závislí, závislí na přejídání a jiní, byli povinni si na svou budoucí léčbu připlácet zdravotní pojištění.

Cesta ke zdraví zkrátka není přes doktory, ale přes rozumný životní styl a veselou mysl.