Otazníky k právu na život a na jeho ukončení

Aby společnost mohla fungovat, řídí nejrůznější oblasti života právními zákony. Patří do této sféry i právo na na smrt?

Protože se v každé společnosti vyskytují i mentálně nevyvinutí a poškození lidé, kteří usmrcují narozený život či týrají bezbranné, je v právním systému řada zákonů, které reagují na toto chování a stanovují za ně škálu trestů. V jádru každého zdravého človéka je ale nade vší pochybnost jasné, že nikomu nelze upírat právo na život a příslušné zákony duševně zdravý člověk neřeší. Proto i polemika kolem výše trestů za ukončení čertvě narozeného života je celkem mírná a vzplane jen v lokálních případech, když selže rozhodce např. o výši trestu.

Právo na smrt v právním řádu není a nikdy po celou historii lidské společnosti nebylo. Lidé se prostě narodili a věděli, že umřou. Žijeme v současnosti, máme obrovsky vyspělou lékařskou vědu a čím je vyspělejší, tím více dokáže prodloužit život. O to více se však bojíme smrti. Tak, jak každý duševně zdravý člověka chápe právo na život, tak chápe i nevyhnutelnost smrti. Avšak právo na smrt ve smyslu injekce je něco úplně jiného. Je to výběr nějakých okolností, který určí nedokonalí jedinci. Právo ukončit něčí život je jen hra, která se v technokraticky laděné společnosti pokouší vypořádast se s nepříjemností, jakou je utrpení.

Lidé, kteří volají po právu na injekci, mají velmi často bolestnou zkušenost s utrpením svého blízkého a mají potřebu se podílet na tom, aby se utrpení lidí minimalizovalo. Myslím, že jádrem této problematiky je neumění příjmout utrpení, neumění trpělivosti, a to jak u trpících, tak u jejich blízkých. Utrpení je na celém světě přitom tak rozšířené a tak nekonečné a my se pokoušíme řešit jednu jedinou věc jednorázovým aktem. Přemýšlíme-li u toho, že popíránm bolesti a utrpení prostřednictvím úpravy zákona se dostáváme na bojiště co, kdo, kdy, jak může? Ano, vymýtíme bolest a vyšetříme si tak čas na odvaz, na zábavu. Přemýšlíme.li na druhé straně o tom, že utrpení a bolest nemocných je ve velké míře způsobena tím, že cítí, jak jsou na obtíž? Přemýšlíme-i o tom, že část populace je velmi nadána pomáhat trpícím, ale nejsou prostředky pro to, aby rozvinuli svou dovednost?

Bohužel, hospice svou četností nepokrývají potřebu, ani nejsou středem zájmu. Táži se ale, kolik lidi v hospicech uvažuje o injekci? Kolik jejich blízkých, kteří s nimi tráví ten jejich konečný čas, nepovažuje tento čas za plně prožitý, čas pochopení mnohého a čas velké blízkosti?

Lidé, kteří pomohli svým nejhůře postiženým nejbližším na druhý břeh, protože byli natolik propojeni, že věděli o správnosti svého činu, ti mají odpovídat za takovou pomoc pouze sami sobě.  Jiní lidé, kteří jsou pouze odborníky, případně příjemci financí za nějaké služby, ti jsou plně  zodpovědní za své činy i před lidským soudem.