O soucitu

Soucit je pojem zařazený spíše do oblasti babského štkaní. Je to ale jinak, soucit je jedna z hnacích sil v životě každého člověka.

Soucit v utrpení asi nepopře nikdo. Smrt, život v bolesti či pekelné životní podmínky, to osloví každého a každý se po setkání s takovou událostí vypořádá dle svého naturelu - tichým pláčem nebo hlasitým vztekem.

Známe to všichni. Na pohřbu, kterého se účastníme z formálních důvodů, oddrmolíme svoji "upřímnou soustrast" a běžíme po svých. Po shlédnutí pořadu o trpících zašleme, nepochybně upřímně, finanční částku ve prospěch těch trpících a běžíme po svých. Zpráva o vykořisťování (dětí, mentálně postižených lidí, prostitutek z donucení, v trestných táborech, otrocké práce v nelidských podmínkách, atd., atd.) nás rozlítí, pak ale zase musíme jít po svých.

České slovo soucit vzniklo spojením výrazů "spolu" a "cit". Vyjadřuje tedy velmi přesně, že se jedná o cítění ve vztahu k někomu či něčemu a že člověk, který soucítí, se vnitřně soustředí a citově angažuje. Vnitřně se soustředit a citově angažovat, to je energetický proces a jako takový se nemůže jen tak rozprsknout do ztracena, i zde platí zákony zachování hmoty a energie. Z tohoto pohledu nám plyne, že energie soucitu je silou, která ovlivňuje změny.

Všeobecně si vážíme lidí, kteří na základě soucitu rozvinou projekty, které poukazují na problémy a následně je řeší, nepovažujeme tyto jedince za slabochy či ufňukance. Ufňukanci a slabochy jsme my, kteří sice soucítíme, ale svoji bezmoc vykřičíme do éteru a strháváme tak pozornost na sebe, na svoji bolístku, nikoliv na skutečný problém.

Zajisté, svět je plný problémů, nezachráníme ho, ani nemůžeme připustit, aby se v problémech světa naše osobnost utopila. Co však můžeme a co nás naplní, je každodenní vnímání dění kolem sebe s pochopením - soucítěním. Když malý človíček zlobí, vycítíme, co mu chybí a vyvineme veškeré úsilí pro to, aby nedostatek pominul. Když to však nevycíťujeme po delší dobu, v dítěti se usazuje bolest z nepochopení a neléčená bolest vyústí v nemoc, a to i za dlouhá léta. Totéž se děje u dospělého člověka. Pokud trvale strádá nepochopením, nastane chvíle, kdy nezvládne některou, byť i banální situaci a svět se mu boří. Strádání z nepochopení je zde, na tomto prostou psaní, nepopsatelně široká oblast. Jmenuji jen např. strádání ze zásadního nedostatku materiálních potřeb, strádání z osamělosti, strádání z nepochopení okolí o vlohách a dispozicích jedince, strádání z vyprázdněnosti okolí, z nedostatku harmonizujích podnětů ...

Z tohoto pohledu máme obrovský prostor pro soucítění s naším okolím. Kdo to poznal, potvrdí že vyhmátnout jádro problému a napomoci k pozitivní změně, je euforická záležitost. Určitě jste to zažili, jen jste si možná dopřáli málo radosti z dobré věci.