Násilí v Iraeli a Palestině - hledání příčin

Prorok Mohamed, zakladatel islámu, se se svým novým náboženstvím obrátil na židovské obyvatelstvo žijící v Mekce a Medině. Když tito Židé odmítli jeho učení, reagoval silou a roku 627 pobil 900 židovských mužů a ženy a děti uvrhl

Násilné podřízení židů muslimy

Vztah muslimů k Židům je formován Koránem, v němž jsou některé pasáže k židovskému národu vstřícné, jiné jsou násilné a vyzývají k nenávisti. 
Vesměs bylo postavení Židů v muslimských zemích založeno na naprostém podřízení k muslimské většině. Muslimové některým Židům umožnili vstup do vyšších tříd, tolerovali je a někdy zajistili židovské populaci ochranu, někdy však se naopak dopouštěli klasických orientálních ukrutností. Např. 30.12.1066 zlynčoval arabský dav židovského vezíra Granady Josefa Han Nagída, ve 12. století jeden libyjský vládce zdecimoval téměř celou tamní židovskou komunitu. V 15. století propukly v severní Africe zběsilé pogromy, roku 1465 vyvraždil muslimský dav ve Fezu tisíce Židů, z této komunity zbylo jedenáct lidí. 
K obrovským masakrům docházelo po celém muslimském světě v letech 1805, 1815, 1830, tehdy bylo zabito více než 300 000 Židů. Rovněž docházelo k ničení synagog a k dalšímu ponižování, i v muslimských státech měli Židé povinnost žít v ghettech a nosit veřejné označení a nebezpečí se znásobilo souhlasným verdiktem židovského státu na území britské mandátní Palestiny. Více se danou problematikou zabývá Johannes Gerloff ve svém článku „Chronologie pronásledování Židů v arabském světě“.

Turecko-otomanské panství a 1. světová válka, poválečná dohoda na Pařížské konferenci v r. 1919

Na konci roku 1800 byla Palestina v rukou turecko-otomanské říše. V roce 1915 požádala britská vláda šerifa Mekky Hussaina o vojenskou pomoc za účelem vyhnání tureckých Němců z oblasti a za tuto pomoc bylo Arabům přislíbeno vytvoření nezávislého arabského státu. Arabové se proto vojenské akce aktivně  účastnili, akce je známa pod pojmem arabské povstání, spojkou mezi Araby a Anglií byl sir Thomas Edward Lawrence. Mimochodem, přes probíhající 1. světovou válku Angličané do Palestiny přemístili obrovskou armádu, takže musel existovat důležitý důvod pro stažení vojáků z front 1. světové války. Ukázalo se, že šlo o dohodu Sykes-Pikota ze 16. ledna května 1946, kterou podepsaly Francie a Anglie se souhlasem Ruska, jejímž obsahem byl plán na rozdělení vlivu v oblasti otomanské říše mezi tyto tři velmoci a zároveň společná správa Palestiny. Tato dohoda byla naprostým popřením slibu Arabům na vznik Palestinského státu. Sir Lawrence věděl, že Britové a Francouzi nemíní nechat Palestinu, Sýrii a Libanon  Arabům, nýbrž že si je po válce rozdělí. Již před válkou se stal přítelem Arabů a když všechny jeho snahy prosadit arabskou nezávislost selhaly, trpěl těžkými výčitkami svědomí.

Po Říjnové revoluci zveřejnil Lev Davidovič Trockij tajné smlouvy carského Ruska, a tak došlo k diskreditaci signatářských zemí. Pobouřené Araby se Angličané snažili uchlácholit ubezpečením, že dohody jsou falešné. V další deklaraci ze 16. června 1918 se Anglie zavázala poskytnout svobodu automaticky všem oblastem, které vymaní z područí nesvobody hidžázská armáda a na celém ostatním území, pak bude respektovat zásady souhlasu obyvatelstva s formou vlády.

Nicméně již předtím, 2. listopadu 1917 zaslal britský ministr zahraničí  šéfovi sionistické federace lordu Rothschildovi „Deklarací Balfour“: v němž Jeho jasnost oficiálně přiznávala sionistům právo vytvořit nezávislý stát v Palestině. Šlo o velmi důležitý dopis, protože legitimoval a uznal mezinárodně právo sionistů vytvořit „národní ohnisko židovského lidu“ v Palestině.

Tato deklarace byla podepsána za Francii Pichonem, za USA Wilsonem a za Itálii Sonninem. Tato „Deklarace“ byla kromě uznání židovského státu historickou zradou celé arabské palestinské populace ze strany Angličanů. Deklarace mimo jiné specifikovala způsob dosažení cíle: „nesmí být učiněno nic proti občanskýma náboženským právům nežidovských komunit žijících v Palestině“.

3. ledna 1919 podepsal na Pařížské konferenci emír Faisal (syn Sharifa z Mekky a pozdější král Britského Iráku) dohodu se Sionistickou organizací, ve které se zavázal k trvalé podpoře anglo-saského rozhodnutí.

Vytvoření státu Izrael, proti lidem Palestiny, bylo proto rovněž provedeno po dohodě s arabskými monarchy. Navíc v té době Sharif z Mekky, Hussein bin Ali, neinterpretoval korán tak, jak jej v současnosti vykládá Hamas. Nemyslel si, že „muslimská půda nemůže být ovládána nemuslimy“.

Židovská imigrace do Palestiny pak byla oficiálně zahájena v r. 1920.

Světová izraelská aliance a Sionismus – neoficiální zahájení kolonizace Palestiny před 1. světovou válkou

Zakladateli Světové izraelské aliance bylo 17 mladíků a k založení aliance došlo 17. května 1860, díky financování sira Mosese Halma Montefiore a lorda Rothschilda. Byl zkoncipován politický manifest – syntéza zednářských idejí Francouzské revoluce 1789 s principy judaismu. Světová izraelská aliance uvedla v roce 1870 v Jaffě (v Palestině) do pohybu první židovskou kolonizaci (kolonie Mikweh nebo Mikiveh Izrael). Ale stavby započaly v Palestině již o něco dříve: „Misgav Ladach Hospital“ je nemocnice spadající do roku 1854, jejíž původní jméno znělo Rothschildova nemocnice. Alianci lze interpretovat jako hnutí se záměrem osvobodit všemi povolenými i nepovolenými prostředky Zemi zaslíbenou od Arabů (gojimů), aby mohla přejít do rukou vyvoleného národa, a to v náboženském očekávání slíbeného příchodu Mesiáše.

Sionismus se poprvé zrodil v polovině 17. století a je spojen s kalvinistickou sektou  Olivera Cromwella, který po porážce monarchie oznámil v r. 1656, že jeho země je oddána myšlence vytvoření státu Izrael v Palestině. Po obnově anglikánského státu byla myšlenka sionismu v Anglii opuštěna., ale nikoliv zapomenuta a až téměř do konce devatenáctého století byl sionismus výhradně puritánským anglo-saským projektem, na kterém lpěla pouze židovská elita. Byl silně odsuzován rabíny, kteří interpretovali tóru jako alegorii a nikoliv jako politický plán. 

V letech 1861 – 1865 proběhla v Americe „americká občanská válka“, ve které zvítězili následovníci stoupenců Cromwella - WASP (White Anglo-Saxon Puritans) 

V r. 1868 jmenovala královna Viktorie premiérem žida Benjamina Disraeliho. Ten navrhl zaručit podíl na demokracii potomkům Cromwellových stoupenců, na které bylo možné se spolehnout při rozšiřování moci Koruny po celém světě. Především navrhl alianci s židovskou diasporou, aby ta vedla imperialistickou (dobyvačnou, velmocenskou) politiku, jejíž byla avantgardou. V r. 1878 dal Disraeli  „obnovu Izraele“ do agendy Berlínského Kongresu u nového přerozdělování světa. (na tento důležitý  a úspěšný kongres svolal Otto von Bismarck evropské mocnosti a Turecko s cílem zamezit pronikání Ruska na Balkán).

V r. 1897 proběhl první sionistický kongres v Basileji ve Švýcarsku, který zorganizoval rakouský, víceméně ateistický novinář Theodor Herzl. Původní Herzlův názor na asimilaci židů do křesťanství byl nahrazen novým konceptem, který byl jeho osobní reakcí na Dreyfusovu vykonstruovanou aféru ve Francii (http://cs.wikipedia.org/wiki/Dreyfusova_af%C3%A9ra), která měla za následek vlnu antisemitských vášní. Změnu jeho smýšlení ovlivnily i další faktory, především založení anglické kolonie - státu Rhodesie v jižní Africe diamantovým magnátem Cecilem Rhodesem, tj. zapojení se do systému britského kolonialismu, a dále teologie reverenda William E. Blackstona (1595 – 1675). Blackstone byl americkým kazatelem, podle kterého se skuteční křesťané nemuseli zúčastnit soudu konce časů. Hlásal, že budou vzati do nebe během konečné bitvy („pozdvižení církve“, v angličtině „vytržení“). Podle jeho podivuhodného názoru by židé tuto bitvu vedli a vyšli by z ní jako konvertité ke Kristu a jako vítězi (tato idea posloužila jako základ pro podporu Washingtonu k vytvoření Izraele, který byl vytvořen dlouho před AIPAC, nejsilnější americkou  lobby s proizraelským programem v  kongresu a parlamentu. Teologie vytržení, jakkoliv prapodivná se dnes může zdát, je údajně ve Spojených státech velmi silná a mocná a je i fenoménem v knihovnách a filmech). Herzl († 1904) se na základě těchto podnětů zaměřil na vybudování vlastního státu pro židovský národ. V jeho hledáčku správné oblasti pro vznik nového státu bylo z počátku několik zemí (Argentina, Kypr, Uganda), nakonec padla volba na Palestinu. O vzniku židovského státu jednal Herzl s nejdůležitějšími hlavami států, jako byli německý císař, britský premiér, ruský car, turecký sultán a s hlavou křesťanské římskokatolické církve Piem X. Při svých jednáních pragmaticky jednal i s antisemity, o kterých věděl, že jeho plán podpoří, protože se budou chtít zbavit židovské populace ve svém státě. V letech 1885/86 sestavil manifest „Der Juden Staat“ (Židovský stát), který se stal ideovým podkladem pro kongres v Basileji. Výsledná Herzlova myšlenka zdůvodňující vznik židovského státu sloučila udělení výjimky židovskému národu osídlit cizí zemi se zájmem anglo-saských kolonialistů.

Zpráva Peel Report a White Paper

Od r. 1936 se datují oficiální návrhy Angličanů na vytvoření samostatného palestinského a židovského státu. V r. 1936 vydali Angličané Peel Report, jenž předpokládal vytvoření státu Židů a Arabů podle aktuální demografické situace. Návrh neuspokojil teritoriální ambice sionistů ale ani Arabové jej nepřijali, protože požadovali, aby byla zastavena imigrace a aby se zabránilo nákupům další půdy. V r. 1939 Angličané, vydali White Paper slibující Palestině  omezení židovské imigrace a nákupů půdy a slíbili transakci vedoucí k vytvoření budoucí palestinské vlády. Opět však zůstalo pouze u slibu.

Terorismus ve Svaté zemi

Konfliky mezi Araby a Židy začaly a stupňovaly se od r. 1920, kdy sionisté začali nakupovat půdu, na základě Balfourské deklarace, která byla zradou na Arabech. Osídlování a vytěsňování Arabů z krajiny dodnes neustalo a neprobíhalo a neprobíhá bez násilností Židů na Arabech a Arabů na Židech V roce 1921 například došlo k násilnostem v Jaffě (200 mrtvých Židů a 120 mrtvých Arabů)

Arabské povstání v Palestině 1936-1939

V důsledku nástupu antisemitských režimů v Evropě přicházely do Palestiny desetitisíce židovských přistěhovalců, čímž se židovská populace v Palestině během čtyř let zdvojnásobila. K tomu se mezi palestinskými Araby šířila agitace nacistického Německa a fašistické Itálie, která byla namířena proti pokračujícímu vlivu Britského impéria na Blízkém východě.

Až v roce 1939 se Britům podařilo prakticky eliminovat arabské povstalecké skupiny a obnovit v zemi pořádek. V roce 1939 počet Arabů vězněných za povstalecké aktivity stoupl na 9000, tedy na desetinásobek stavu o dva roky dříve. Zvláštní rychlé soudy zároveň zvýšily počet rozsudků smrti. Během let 1938-1939 bylo takto odsouzeno víc než 100 Arabů, z toho víc než 30 bylo popraveno. Pro obnovení klidu rovněž Britové zaváděli kolektivní tresty pro celé vesnice. Dále docházelo k trestným demolicím domů (například ve vesnici Baka al-Garbija bylo takto zničeno 53 domů).

Zároveň ovšem došlo k vydání takzvané Bílé knihy, která vycházela vstříc arabským přáním trvale omezit židovskou imigraci a připravit půdu pro budoucí nezávislou Palestinu s arabskou etnickou většinou. Mezi Židy proto rostly protibritské nálady. Židovský předák David ben Gurion zformuloval židovskou politiku po dobu druhé světové války následovně: „Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako by Bílá kniha neexistovala; a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka.“

Demografický vývoj poměru populace Židů a Arabů od r. 1914 do r. 2005

r. 1914 - 60 tis. Židů, 731 tis. Arabů; tj. 7,6% Židů z celkového počtu obyvatel

r. 1922 - 84 tis. Židů, 668 tis. Arabů; t.j. 11% Židů z celkového počtu obyvatel

r. 1931 - 174 tis Židů, 859 tis Arabů; t.j. 17% Židů z celkového počtu obyvatel

r. 1941 - 474 tis Židů, 1111 tis. Arabů; tj. 30% Židů z celkového počtu obyvatel

r. 1950 - 1203 tis. Židů, 1172 tis. Arabů; tj. 50,6% Židů z celkového počtu obyvatel

r. 1970 - 2582 tis. Židů, 1045 tis. Arabů; tj. 71% Židů z celkového počtu obyvatel

r. 1980 - 3283 tis. Židů, 2100 tis. Arabů; tj. 61% Židů z celkového počtu obyvatel

r. 1995 - 4495 tis Židů, 3507 tis Arabů; tj. 56% Židů z celkového počtu obyvatel

r. 2005 - 5276 tis. Židů, 5139 tis. Arabů; tj. 50,7% Židů z celkového počtu obyvatel

2. světová válka a doba poválečná

V roce 1940 Židé tvořili již téměř 30% palestinské populace a sionisté byli již organizovaní v guerilové skupinky, začínají teroristické akce jednak proti Angličanům a jednak proti palestinským civilistům. Nejznámější sionistické guerillové skupiny byly Irgun, Haganah a Stern. Poslední se zrodila v roce 1942 díky polskému Židovi Abrahamu Sternovi. Byla to  skupina ztělesňující nejnásilnější a nejterorističtější proud sionistického hnutí. Jejich nejhanebnější akcí byl atentát v sídle britské správy v hotelu King David v Jeruzalémě v červenci 1946, kdy bylo vyhozeno do vzduchu celé křídlo s následkem zhruba 200 obětí. Mezi vůdci této skupiny byl i Menachem Begin, jenž se stal izraelským premiérem a také získal Nobelovu cenu za mír spolu s egyptským prezidentem Sadatem…

V květnu 1942 sestavila skupina amerických sionistů, podporovaná americkými demokraty i republikány, program Biltmore (název dle stejnojmenného hotelu) a na tento program se odvolával ve válce z 1947/1948 prezident Židovské university Judahem Magnes s odkazem, že vytvoření židovského státu v Palestině může přinést válku proti Arabům.

Vznik státu Izrael

Po atentátu v hotelu King David a dalších se v roce 1947 Angličané vzdali mandátu v Palestině a předali jej do rukou OSN. Valné shromáždění OSN navrhlo na základě výsledků práce Zvláštní komise OSN pro Palestinu (s Československým zastoupením) 29. listopadu 1947 rezolucí 181 o rozdělení Palestiny na tři celky: židovský stát, palestinský stát a široké okolí Jeruzaléma (včetně Betléma) mělo být pod mezinárodním dohledem (corpus separatum).

Většina Židů (včetně Židovské agentury) plán akceptovala, až na několik extrémněji smýšlejících představitelů jako např. Menachem Begin nebo Jicchak Šamir, kteří měli pro židovský stát větší požadavky. Mnoho pramenů uvádí radost židovského obyvatelstva v reakci na schválení plánu Valným shromážděním OSN.

Arabští představitelé vystupovali proti plánu velice ostře, vadilo jim zejména, že množství Arabů bude začleněno do židovského státu a v jeho rámci se stane minoritou. Zatímco někteří kritizovali samotnou existenci židovského státu na území Palestiny, pro jiné bylo problematické spíše velikost a kvalita území, které mělo být židovskému státu přiděleno.

Po schválení plánu Valným shromážděním OSN docházelo k mnohým ozbrojeným potyčkám mezi Židy a Araby. Den po vyhlášení státu Izrael Davidem Ben Gurionem vyhlásila Liga arabských států nově vzniknuvšímu státu válku (izraelská válka za nezávislost).

Vznik státu Izrael

14. května 1948 došlo k oficiálnímu ustanovení státu Izrael prostřednictvím „Deklarace nezávislosti“, podepsané premiérem Davidem Ben-Gurionem. Do židovských rukou se dostalo 73% Palestiny a na útěk se muselo dát více než 750 000 Palestinců. Po pouhých 2 letech, v roce 1950, Izrael uvádí v platnost zákon o vlastnictví nepřítomných (5710-1950), hanebný zákon, který vyvlastňuje půdu všech válečných uprchlíků. Palestincům bylo vyvlastněno vše: domy, půda, obchodní aktivity, absolutně porušujíc rezoluci OSN 197 (12/1948), jež zachovává právo uprchlíků vrátit se a být odškodněn Tel Avivem. Ne že nedošlo nikdy k žádnému odškodnění, naopak uprchlíci museli přihlížet zabavení svých domů.

Další historie

je souborem palestinsko izraelských konfliktů, naplňování strategických a ekonomických záměrů VB a Francie (útok na Egypt v r. 1956, zábor Gazy, Sinaje, 6-ti denní válka s Egyptem v r. 1967), vydávání rezolucí OSN přikazujících vracení Izraelem neoprávněn dobytých území a neplnění těchto příkazů ze strany Izraele. Min 3x pojmenovává komise OSN pro lidská práva izraelské tažení (1977,1985 a2000) „znásilněním lidskosti“. V r. 1964 vzniká OOP – Organizace pro osvobození Palestiny a následují řetězící se války, prostoupené různými iniciativami institucí a jednotlivých zemí pokoušejících se o vyřešení konfliktu a výsledkem je vždy nová válka, nový incident.

Kde je chyba

Chyb je mnoho. Arabové a Židé se podmaňují po staletí, ve středověku měli navrch muslimové. Následně ve 20. století rozhodovali o dvou národech s autentickou náboženskou příslušností jednotlivci orientovaní na jednotlivé cíle, nikoliv na komplexní řešení. Buď snílkové či fanatici, nebo prospěcháři. Někteří spíše fandili Arabům, většina však podporovala a podporuje Izrael, protože se jedná o hospodářsky vyspělou zemi, která je politicky spřízněna se zájmy západu.

Vznik Al-kaidy, Islámského státu, Boko Haram a dalších zločineckých uskupení jsou plodem zločinecké politiky, vycházející z představ koloniálních práv dobyvatelů. Tato uskupení nejsou založena na sofistikovaném odporu, nýbrž na brutálním ničení všeho a všech. Nelze se divit. Vykořenění lidé se tak chovají vždycky.

Mapa okupovaných oblastí v Palestině mezi r. 1946 až 2008 (úplný závěr článku)

 http://www.vlastnihlavou.cz/historie-izraelsko-palestinskeho-konfliktu/

Další zdroje:

http://neviditelnypes.lidovky.cz/p_zahranici.aspx?r=p_zahranici&c=A090719_211554_p_zahranici_wag

http://www.zvedavec.org/komentare/2014/08/6089-kdo-je-nepritel.htm

http://www.voltairenet.org/article185514.html