Moje přání

Kam oko v současnosti dohlédne, tam je řeč, včetně tzv. vědeckých studií, o tom, že jsme vlastně zvířátka a že s tím nic nenaděláme.

Kdyby naši předkové takto uvažovali, byli bychom tam, kde jsme dnes? Sázeli ti, co poháněli motor vývoje společnosti na emoce, lenost, zbabělost či pudy? Jistěže nikoliv, jejich hnacím soukolím byla dychtivost, umanutost dosáhnout změny, odvaha a často velké sebezapření. Ti, co mnoho dokázali, se vždy natolik zanítili pro svůj obor, že se stali jeho součástí a tak do něho pronikli, že byli schopni podílet se jak na technickém na rozvoji, tak na zušlechťování našeho lidství. Výsledkem jejich zapálení byl zájem ostatních lidí kráčet po nově vyznačených cestách a posun celé společnosti na spirále od nevědomí k vědomí.

Vypadá to tak, jako by se globalizovaná vyprázdněná společnost rozhodla tuto cestu vzhůru ukončit a vrátit se k nevědomí, stát se opět zvířátkem, třeba alfasamcem či prsatou/prdelatou pipinou. Tato orientace na nedokonalost bytí, na bezobsažné hry, pomluvy či lži, kterým se začíná říkat postpravdy, zdá se být pro každého dosažitelná, jako že vesměs je, nicméně z lidí se stávají přitroublí a povrchní všeználkové neumětelové, zmatení, neuspokojení, bezcílní.

A tak moje velké přání zní: vypráskejme ze svých životů prázdnotu, lenost, touhu vládnout a rozhodovat o věcech, kterým nerozumíme a zažehněme v sobě opět oheň touhy poznávání vysokých cílů, makejme tam, kde nás osud postavil, mysleme a mluvme pravdu a mějme se rádi jako lidé, kteří jsou nadáni a obdařeni nejen tělem, ale i duší.

PF 2017!