Kontrasty v inventurách ve státní správě

Sedm let jsem prožila jako zaměstnanec státní správy v koncové instituci. Zpráva NKÚ o kontrole majetku na Ministerstvu kultury mi proto vyrazila dech.

Každý prosinec byl pro řadu zaměstnanců stresový, protože kromě vlastní práce byli povinni vykonávat podrobné investury absolutně všeho, od nábytku počínaje, přes výpočetní techniku, veškeré zásoby, nemovitý majetek, po nehmotný majetek. I předměty, které mohli někteří zaměstnanci užívat mimo pracoviště, museli fyzicky dopravit k inventuře. Z důvodu inventur byla také pro danou skupinu zaměstnanců omezena možnost čerpat dovolenou, protože bylo ministerstvem nezpochybnitelně nařízeno ukončit inventury k 31.12. toho roku. Ministerští úředníci vytvořili sadu dokumentů, které musely být přílohou inventur, stejně tak museli být jmenováni členové komisí a vzestupná linie kontrolních pracovníků.

Na Ministerstvu kultury je nedohledatelný obraz Jana Zrzavého v odhadní ceně 2 milionů a další cenné předměty. Všechna ministerstva, tak jak procházejí postupnými kontrolami, vykazují neuvěřitelný šlendrián. Důvod techto zjištění je jasný: buzerace spodiny je docela příjemná a zábavná činnost, neexistence pravidelných kontrolních mechanismů v nejvyšších sférách pak dovoluje vše. Že jsou na ministerstvech kleptomani stejně jako v obecné populaci, je nezpochybnitelné. Neexistence kontroly naopak inspiruje i ty bázlivější k neomalenému rozkrádání.

Závěr tohoto textu je jasný. Kontrola je nezbytnou součástí pracovního procesu. Ve fabrikách je kontrola zcela běžná, za nadměrnou zmetkovitost viník doplácí ze svého, protože žádný zaměstnavatel není ochoten nést následky za nekvalitní výrobu. Zaměstnavatelé státních úředníků, a to i těch nejvyšších, jsou občané. Berme se za účinné kontroly a postihy za všechny prohřešky všech, kteří se domnívají, že jsou nepostižitelní.