Nejnovější Zemanova trapnost je pohrdání soudem, který mu stanovil, že se má omluvit rodině Ferdinanda Peroutky za nepravdivý výrok.
Sněmovna se po zveřejnění kazy Čapí hnízdo rozhýbala docela slušným tempem, sečetla Babišovi všechny hříchy týkající se jeho střetu zájmů a na spadnutí je zákon, který má šanci Babišův opravdu nehorázný pokus soustředit moc do svých rukou poněkud omezit. To „poněkud“, nikoliv „zcela“, je dáno různými tlaky ve sněmovně, kdy různí zákonodárci a jim blízké osoby podnikající v různých oblastech a soustřeďující moc byť v méně výrazném rozsahu oproti Babišovi, se snažily, aby okruh jejich zájmů omezován nebyl. I ten okleštěný zákon je ale jakási vlaštovka, která dává naději.
Prezidenti/Hrad jsou taková speciální kategorie občanů, kteří po nástupu do úřadu postupně zjišťují, že mohou vše, nemusí nic a nejsnadněji se jim úřad vykonává, pokud mají pevné zázemí ve svých lokajích, kteří kolem nich krouží a obdivují jejich božské kouzlo. Pak mohou zcela nekontrolovaně rozvíjet své libůstky, které se ovšem časem rozrůstají do nebezpečných patologií. Naši prezidenti jsou vlastně takovým markantním příkladem, jak patologie vznikají. Člověk, který nemá zpětnou vazbu, se zblázní.
A tak se přimlouvám za zdraví našich budoucích prezidentů, ale i za zdraví nás občanů, a navrhuji, aby se sněmovna začala zabývat zákonem, který by prezidenty držel na uzdě v tom smyslu, že i oni musí dodržovat zákony jak právní, tak mravní. A že i prezidenti budou sankcionováni – třeba po skončení jejich prezidentského mandátu – za hrubé porušování práva v průběhu vykonávání své funkce, že se jim ty lumpárny zkrátka nasčítají a pak se budou mít na co těšit.
