před poslední debatou kandidátů na prezidenta, možná by i odpapouškoval, že referendum o čemkoliv, tedy nejen o regionálních problémech, je možné a zemi přínosné, ovšem pouze ve velmi seriozních podmínkách.
Těmito podmínkami se liší kultivované Švýcarsko od zbytku světa a zdá se, že pan Drahoš nemá zájem, aby se takový stav v Česku etabloval.
Samozřejmě, že za okolností, kdy se voličům předestře násilnický návrh typu „když budete hlasovat podle potřeb mojí partaje, bude ráj a když nikoliv, ocitnete se v pekle“, většina lidí se rozhoduje emocionálně, nikoliv racionálně a to je stav, který nevede k dobrému rozhodnutí. Dobré rozhodnutí je pouze to, které čerpá z veškerých dostupných a neideologizovaných podkladů, které s problematikou souvisí. Pokud tedy občané obdrží pravdivé informace o kladech, záporech, výhledových variantách příslušné věci, která se má referendem vyřešit, zaprvé se kultivují v myšlení a diskusi a za druhé se stávají odpovědnými za svoji budoucnost. Osobně jsem přesvědčena, že nezáleží až tak na tom, zda například bude v prezidentském referendu zvolen Drahoš či Zeman, ale na tom, zda jsou diskutovány silné a důležité náměty a zda kandidáti slyší námitky a korigují své nešvary. Možná, že Drahoš zkorigoval svoji tzv. vrtačskou strategii upřímně, možná jen formálně, ale každopádně slyšel. Možná, že Zeman omezí své vulgární výpady dočasně, možná trvale, ale taktéž slyšel.
Příkladem emocionálně pojatého referenda je dle Drahoše brexit, Zeman kontruje prohlášením, že takový postoj je dehonestací britských voličů. Oba názory jsou relevantní a napadá mě, že je na místě připomenout historický seriál o kuchařovi Svatoplukovi, kdy každý díl zůstal v určité chvíli otevřený a diváci rozhodovali, co má Svatopluk v příštím díle podniknout. Ve skutečnosti byl další díl připraven pouze s drobnými úpravami děje v úvodu dalšího pokračování tak, aby děj vyzněl logicky, ale scénář k něčemu směřoval a divácké rozhodování ho ve skutečnosti ovlivnilo pouze v detailech. V určitém smyslu jsou i referenda spíše výzvou pro občany ke společnému úsilí, než jistotou, že příklonem k jedné nebo druhé variantě řešení se něco fatálně změní.
Podstatné je, zda jsou lidé ponecháni, resp. vybízeni k povrchnosti a tvrdí se jim, že experti ví líp než oni, zda mají či nemají chtít euro, či zda je dobré či nedobré setrvání v Unii či v NATO. Povrchní lidé jsou však potom schopni pouze povrchní volby, signifikantní pro toto tvrzení například je, kdo byl zvolen do druhého kola tohoto prezidentského klání.
Přála bych této zemi prezidenta, který by se snažil o to, aby zase lidé chtěli myslet a těšilo je to. Pak by ani nikdo nemusel mít obavy z jakéhokoliv lidového hlasování, které by z lidí vytřískalo to nejlepší, co v nich je.
