Jak si vlastně přestavují někteří naši politici, že budeme vybírat uprchlíky?

Pan Bělobrádek nás poučil ve svém novém blogu, že musíme zachraňovat politické uprchlíky. Jenže my je normálně zachraňujeme podle zákona.

Představuji se uprchlický tábor s desítkami či stovkami tisíc uprchlíků a představuji si, jak v něm brouzdají čeští komisaři, hledajíc vhodné kandidáty na status českého azylanta. Až se jim podaří vyselektovat 1000 + 1 osob, zavřou složky a tradá domů, další už zajistí jiní. V uprchlickém táboře zůstanou ostatní desítky/stovky tisíc uprchlíků mínus 1001 a my si zamneme ruce, že jsme splnili své předsevzetí?

Je to hra na pana Nicholase Wintona. Jenže tento pán konal své činy zcela ve skrytu, žádné fanfáry, žádné blesky fotoaparátů, žádná sláva. Tu slávu si nepotřeboval užít ani poté, co válka skončila. Ano, člověk hodný velké úcty, který svůj vztah k ohroženým dětem vyjádřil tak, že je zachraňoval podle svých možností tak dlouho, dokud to šlo.

Proč se politikové tak hloupě a zbytečně zviditelňují? Přitom máme jasné azylové zákony, které umožní pronásledovaným lidem žít v naší zemi v bezpečí a připravovat se na návrat do domoviny, až v ní pomine chaos. Někteří azylanti zde zůstanou, ale naším lidským cílem by mělo být, aby se mohli vrátit domů a podílet se na budování své země. Naším dalším lidským cílem by mělo také být, aby tito lidé našli zalíbení v práci, v sebeúctě, ve vědomí, že jejich země si budou muset vybudovat od základů, nikoliv od střechy. Prostě, taková běžná laskavá a prospěšná charita, bez nároků na fanfáry. 

Teď jsme na začátku této éry, její délku neumí nikdo odhadnout. Jenže, pokud se hned na začátku nebudeme chovat nejen slušně, ale i racionálně a se širokým rozhledem, přivodíme sobě i dalším generacím problémy. Jejich rozsah bude odpovídat rozsahu naší hlouposti.