Kniha džunglí je nádherná četba. Hlavní hrdina Mauglí v ní žije, řízením osudu, mezi dravými tvory, se kterými poznává zákony přírody.
V reálu však víme, že dítě, které nežije v kontaktu s lidskou společností, dospívá do podoby těch tvorů, se kterými žije a je-li nalezeno a navráceno mezi lidi, stává se zvířátkem v kleci, protože jeho smyslové vnímání bylo ukončeno. Pozn.: nejde mi o polemiku, nakolik je možné nalezenci pomoci sžít se alespoň trochu s lidskou civilizací. Chci přemýšlet o syndromu mauglí, který nás může citelně zasáhnout.
Naše děti mají možnost dnes již v batolecím věku hrát počítačové hry. Dítě zmáčkne modré tlačítko a nic se neděje, zmáčkne-li červené tlačítko, zabliká veselé světýlko, slepička snese vajíčko nebo něco podobného. Dítě v té chvíli vstupuje do světa her. Objevuje mechanické triky a nastartuje si vazbu na princip 0-1. Vnímá to rodič, že tam dítě vstupuje a vystoupit se nedá? Dobu nelze zastavit, týká se to všeho, informačních technologií nevyjímaje. Jako rodiče bychom si měli uvědomit podstatu, na jaké tento obor funguje: na nule a jedničce - tedy buď a nebo, či černá a bílá. Sebedovednější děti, které jsou ponechány v prostoru džungle buď a nebo (černá a bílá) se bez dalších podnětů stávají mauglí. Dívejte se kolem sebe, potkáte jich hodně a jsou v tom nevinně.
