Jak jsem dělal potápěčský průkaz

Jak jsem psal ve svém předchozím blogu, byl jsem na dovolené v Keni. Když jsem po všech již dříve zmíněných peripetiích dosáhl vysněného hotelu, (akorát se mi nezdálo o té hlučné klimatizaci co se musela vypnout aby se člověk vyspal a ani na toho švába v koupelně si nevzpomínám) začal jsem si užívat všech krás které černý kontinent a rovníková Afrika zvlášť nabízí. Navštívil jsem safari a absolvoval spoustu výletů a pak se začal u hotelového bazénu po několika dnech trochu nudit....

A tak bylo rozhodnuto, našel jsem na pláži barabiznu s nápisem "DIVING SHOOL", inu řekl jsem si jednou jsi v Africe, praskla kráva tak řetízek to nezachrání, uděláš si potápěčský kurz a mezinárodní potápěčský průkaz. Zaplatil jsem příslušný obolus (v přepočtu asi 6000,- Kč), což se člověku nezdá moc, když máte vidinu kvalitního výcviku a průkazu co Vám otvírá všechna podvodní království světa. A jdeme na to, pravil černoch co se představil jako náš instruktor. Navlékl nás s bratrem do neoprénových obleků, přes ten jsme si dali slušivé vestičky s ošklivou bombou na zádech, kolem pasu pásek se závažím (asi 5 kg), brýle, ploutve a hlavně do pusy ten náústek co Vás spojuje pod vodou se životem. Následně mě donutil v plné zbroji vlézt do hotelového bazénu který se vyznačoval tím že v něm bylo max. 160 cm vody což mě uklidňovalo, protože v tom se přece neutopím a krom několika německých důchodců se v něm žádní nebezpeční tvorové nevyskytovali (malé děti nepočítám, ty se tam chodili jen vyčůrat a na to si zvyknete) Stál jsem tedy na dně bazénu, vodu těsně pod ramena, na zádech bombu jako muslimský extrémista a v očích tupý výraz krávy březí. Bratr ,o poznání více sportovně nadán, již drahnou chvíli rejdil po dně bazénu, válcujíc nebohé německé důchodce a plašíc malé děti svým zjevem, když se instruktor obrátil na mě co teby bude s tím potápěním. Odmítl jsem, dovedl jsem si představit, že se potopím, ale již ne že se taky pod vodou nadechnu, byl to dobrý instruktor, nechal mě být a odešel, jen proto aby se za minutu vrátil s dlouhou bambusovou holí, kterou mě začal z okraje bazénu mlátit po hlavě, řka že když jsem si to zaplatil, tak on mě to musí naučit (soukromé školství tam již tenkrát bylo na vyšší úrovni něž naše). Pod tíhou ran jsem se tedy rozhodl, odrazil jsem se nohama, zhluboka nadechl a dosedl zadkem na dno bazénu, vydržel jsem asi půl minuty pak jsem se musel nadechnout, co teď ! Rozhodl pud sebezáchovy, odrazil jsem se ode dna, vylétl nad hladinu vyrval si náústek z pusy a začal zběsile lapat po dechu, instruktor na břehu taky, ale vzteky... Skočil do bazénu, potopil mě osobně (což šlo lehce, měl nadváhu) a držel mě tam tak dlouho dokud jsem nezačal pravidelně vypouštět bubliny a tedy dýchat. Úspěch se tedy dostavil, plavu pod vodou a dýchám, jediná věc co mě zlobila byla voda co mi vždy natekla do brýlí až byly plné a já musel nad vodu abych to vylil, mám totiž,jak pravila jedna moje kamarádka, "kuní ksicht" tak jsem si na tyto věci zvyknul (lyžařské zase zafuním). Druhý den ráno se odehrála další část výuky, zaměřená na komunikaci pod vodou mezi potápěči, plaval jsem jak rybka (trochu po obrně) no paráda. Třetí den, klasika, obléknout, a jak valím k tomu bazénu, byl jsem odchycen instruktorem a odtažen k moři, nástup na loďku a tradá na širé moře. Nu což, vyjížďka po moři mi nemůže ublížit, říkám si, asi 2 km od břehu vyhodili kotvu. K mé hrůze mě posadili na okraj lodě a snažili se (marně) mi vysvětlit, že mám nafouknout vestu, kopnout nohy za hlavu a upadnout do moře. O tom nebyla u bazénu řeč, namítl jsem, navíc okraj lodě byl asi 2 metry nad vodou. Než jsem si stihl vymyslet nějakou historku o zástavě srdce ev. simulovat záchvat padoucnice, (na začátku jsme totiž nebyli na prohlídce u doktora, stačilo prohlášení že jsme zdrávi a že v případě úmrtí rodina nebude chtít ani korunu) instruktor mě bafnul za nohy a prudkým pohybem hodil přes záda do moře. Díky nafouknuté vestě jsem zůstal plavat na hladině, pak tam naskákali ostatní a pomalu jsme vypustili vzduch z vest a potopili se do nádherného podvodního světa korálových útesů. Nic tak krásného a barevného jsem do té doby neviděl (potom už taky ne) Užíval jsem si asi 15 min, pak mě začala bolet hlava, zalehly mi uši začal jsem vidět mlhu a probral se až když mě táhli po schůdkách zpět na loď. Odpočíval jsem a pomalu se navracel do života na lodi za asistence několika instruktorů, když se po asi půl hodině vynořil bratr i s instruktorem, vylezl na loď a byl nadšen. Vydržel mi asi půl roku poté vykládat co všechno viděl a zažil pod vodou Indického oceánu...... Já jsem dodnes rád, že jsem přežil a taky jsem rád že už mě dlouho nenapadlo spáchat něco podobného, asi nejsem na extrémní sporty stavěn, asi nejsem stavěn na žádné sporty..... Přeji krásné léto a spoustu zážitků pod vodou.