Vstáváme opravdu v 6:00. První co uděláme je, že koukneme z okna. Bohužel - prší. Ne tolik, jako když jsme přijeli, ale dost na jízdu na motorce. Měli jsme několik variant cest. Chtěli jsme se kouknout do Dien Bien Phu a potom to vzít rovnou na Lai Chau - nicméně je to hrozivých 350 km horských serpentin. Tato varianta by byla, jen kdyby bylo dobré počasí. V případě deště bychom vynechali Dien Bien Phu a jeli rovnou - bylo by to asi o 90 km kratší. Takže volíme druhou variantu. V klídku vstáváme, už nás zas tak nic moc nehoní. Jdeme na snídani. Dáváme Bun Ca - nudlová rybí polévka. Bylo to docela dobré. Stále prší. V klídku si balíme, kupujeme pláštěnku na naši krosnu a upevňujeme ji na motorku. Potom do pláštěnek balíme sebe, platíme hotel a vyrážíme.
bahnitá cesta do Lai Chau
Krajina je krásná, navíc po desti kilometrech přestává pršet. Sundaváme pláštěnky a jedeme dál. Následuje cca 70 km nejkrásnější horské scenérie, co jsme zatím viděli. Cesta dobrá, silnice kvalitní, bez děr. Užíváme si to maximálně. Silnice vede přes hory, takže nejdříve šplháme nahoru a poté následuje sjezd. Pěkně nám praská v uších. Je to opravdu krása. Každou chvíli zastavujeme a fotíme. Asi v 10:00 dorážíme na rozcestí. Doleva je to na Dien Bien Phu, doprava přímo na Lai Chau. Chvíli odpočíváme. Nasedáme opět na motorku a najednou Kimíček začne... "a co kdybychom jeli do Dien Bien Phu, když už jsme tak blízko"..:-) A že by to chtěla vidět atd. atd. No nic, nezbývá mně nic jiného než směr Dien Bien Phu. Tímto jsme se odsoudili k závodu s časem. V Lai Chau musíme být do setmění. Je to konec světa a nechtěl bych v noci bloudit tady po horách.
Žhavím motor a vyrážíme. Do Dien Bien Phu je to z rozcestí 88 km. Je mi jasné, že tady musím nahnat čas, který jsme ztratili ráno, takže jedeme s větrem o závod. Krajina je tady méně hornatá. Spíše se jede v údolí, ale zatáčky jsou pořád. Okolí krásné, ale na cestu ze Son La to nemá. Dorážíme do Dien Bien Phu v rekordním čase - za hodinu a půl. Zdá se to jako nic moc, ale věřte, že za celou cestu nás nikdo neměl šanci předjet. Ušetřili jsme tak půlhodinu, přesně na oběd. Stavíme v jedné restauraci a dáváme nějakou rýži, maso a zeleninu. Moc se nezdržujeme a vyrážíme na krátkou obhlídku města na motorce. Město je opravdu pěkné, jezdí sem mraky Frantíků - takže jsou tu vystavěné hotely a vše je laděné dosti pro Frantíky. Nejzajímavější zde je asi muzeum bitvy u DBP a kopec A1, kde byla francouzská posádka.
Jdeme se tedy podívat k muzeu. Bohužel je kolem 13:00 a mají zavřeno. Koukneme alespoň po okolí. Před muzeem jsou nějaké vraky vojenských vozidel a děl. Vietnamci tenkráte dlouhou dobu ostřelovali DBP z vrcholků okolních kopců, je to tady totiž v pěkné kotlině. Francouzi totiž nevěřili, že Vietnamci dokáží dotáhnout ta těžká děla až na vrcholky hor – no, chyba..:-) Tenkrát zde zahynulo cca 16 000 francouzských vojáků a 2x tolik Vietnamců.
video : http://www.youtube.com/watch?v=xGhTDg-7PZU
No nic, čas nás dosti tlačí, takže tankujeme a vyrážíme. Máme před sebou ještě 200 km. Prvních 50 km je ok, cesta plus mínus dobrá, také je to spíše v údolí, ale pak to začíná. Máme záložní plán, že když to nebudeme stíhat – přespíme v městečku na půli cesty – Muong Lay. Druhá polovina cesty do Muong Lay je opravdová noční můra. Asfalt tu střídá kamenitá cesta, kamenitou cestu tu střídá cesta posázená stovkami děr a tu střídá cesta tvořená půlmetrem bahna. Hrůza. Jsme celí špinaví od bahna. Nechápu, jak tudy může projet kamion. Bez crossky si to vůbec nedokážu představit. Domorodci tudy jezdí na mopedech, nechápu. Také občas zapadnou nebo se vyválejí. Tato hrůzná cesta je navíc jedna zatáčka vedle druhé. Jedeme, jedeme, spíše silou vůle polykáme kilometr za kilometrem. Jsem už dost unavený, řízení v tomto terénu se spolujezdcem a ještě bagáží je opravdu velmi, velmi náročná záležitost.
Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že nakonec do Lai Chau nedojedeme a přespíme v Muong Lay. Je to tu celé rozkopané také kvůli stavbě nějaké megapřehrady. No jedeme jedeme a Muong Lay nikde. Míjeli jsme jen nějakou osadu s dřevěnýma domkama. Stavíme u jednoho obydlí na ice tea a ptáme se, kdeže je Muong Lay. Tak prej jsme to museli minout asi před deseti kilometry..:-) no, asi to byl ten shluk chalup..:) no nic, musíme to dát. Musíme dojet do Lai Chau. Je asi 15:30 a vyrážíme. Zadky nám už obstojně dřevění..:-) Cesta dál se line naprosto ve stejném duchu jako dosud. Mám ruce úplně vymlácené od těch výmolů, bahno máme také všude. Konečně značení Lai Chau 35 km. Tak těchto 35km jsme jeli hodinu a půl. Cesta naprosto rozmlácená, obrovské díry úplně všude. Naprosto rezignovaně a za postupného ubývání světla jedu cestou necestou. Všechny předjíždím, tlumiče dostávají jeden náraz za druhým. Už je mi to jedno, hlavně ať tam dorazíme. Je to nekonečná cesta. A hlavně cestou nikde žádná vesnice, nic. Chvíli začínám pochybovat, jestli nejedeme špatně – to by nás asi opravdu dorazilo. Navíc navigaci jsem nastavoval já, tak to by Kimíček zase jednou měla žolíka v rukávu..:-) že bychom museli jet zpátky.:-) Jediné, co mě uklidňuje, je relativně silnější provoz. Konečně, z hor a lesů se vylouplo město. A je to Lai Chau..:-) Ta šílená cesta pokračuje i ve městě..:-) Všichni, co tu jezdí, jsou stejně od bahna jako my.:-)
Jedeme a koukáme na nějaký hotel. Spatříme Guesthouse, tak se jdeme zeptat. Naše zadky se po několika hodinách opět začínají prokrvovat..:-) Nabízí pokoj za 150 000 VND. Teď už ani nepřemýšlíme, že bychom hledali něco jiného. Konečně..:-) jsme na pokoji. První co musíme udělat – v koupelně pereme naše hadry z největšího bahna a opět instalujeme nouzovou sušičku pod větrák. Po sprše si konečně jdeme na pořádnou večeři. Zalézáme do jedné restaurace, vypadá docela dobře, je tam i wi-fi. Chceme menu, tak opět..:-) nemají. Paní vyzývá Kimi, ať se jde kouknout do kuchyně, co tam maj..:-) No tak jde, něco objednáváme. Nakonec to není špatné. Dáváme 2 piva Ha Noi a poté se jdeme projít. No – na ulici není nic moc. Pár krámu co jsou všude. Kupujeme alespoň další pláštěnku na batoh. Cestou na hotel se ještě zastavujeme na drink v té samé restauraci, akorát v prvním patře. Tam je jakoby bar. Objednávám vodku. Načeš číšník přináší lahev..:-) Tohle jsem dodnes na Vietnamu nepochopil. Pokud se sem vydáte – rozlučte se s panákem whisky před spaním, pokud nevypijete lahev. Panáky se, kromě letovisek, neprodávají. Můžete si koupit jen celou lahev a tu tam vypít nebo případně odnést domů… No nic, tak dávám ještě jednoho Ha Noi a Kimíček čerstvý mangový džus. Vypijeme to a jdeme padnout za vlast na hotel..:-)
Závěr : Tato trasa je extrémně náročná a pokud nemáte dostatek zkušeností s řízením motorky, vůbec se o to t.č. – 4/2011 – nepokoušejte. Více než polovina cesty je prakticky pro člověka zvyklého na evropské silnice nesjízdná. Hlavně úseky s půlmetrem bahna a padesátimetrovým srázem 2m od vás jsou extrémně nebezpečné. Poslední úsek do Lai Chau, nevím jestli opravovali, nebo jestli je to tak normální, ale je to sjízdné rychlostí vyšší než 20km/h pouze na crossce. Možná za pár let, jestli to opraví, to bude krása tudy jet, ale t.č. to byla asi nejobtížnější záležitost, kterou jsem za těch 12 let ježdění na velkých motorkách zažil. Pravda, nejezdním na crosskách, ale na silničních motorkách, ale i tak. Možná to také bylo umocněno tou dlouhou cestou - 350 km je hodně na crossce. Co každopádně stojí za to, je cesta ze Son La na rozcestí k Dien Bien Phu. Zatím určitě nejkrásnější pohledy z našeho výletu.
Fotografie : http://mudrolin.rajce.idnes.cz/29.4._Son_La_-_Lai_Chau/
