Ráno vstáváme už v 6:30, rychle zaplatíme a jdeme 100m dolů po ulici do jedné hezké kavárny, co jsme si včera vyhlédli. Dali jsme si čerstvé pečivo a normální kafe - balada, po těch všech vajíčkách, tibetském chlebu atd. Dojedli jsme, chytli taxíka a nechali se odvést na autobusové nádraží. Taxík byl za 150 NPR. Autobusové nádraží vypadalo jako fotbalové hřiště, kde místo trávy je hlína a místo branek vyskládané hezké turistické autobusy. Je tam takový - asi šéf a organizátor, který se na nás hned obrací, ukazujeme mu naše jízdenky, tak říká, že autobus ještě nepřijel, ale že je na cestě..:-) tak ať si sedneme a počkáme. Vedle nás sedí ještě jeden běloch - vypadal jako kovboj, byl z Kanady. Seděli jsme a koukali, jak kolem nás odjíždí jeden hezký autobus za druhým. Pak přijel ten náš..:-) no, vypadal hodně jinak oproti těm ostatním. Holt - public bus. Jeden z Nepálců hned bere naše bágly a hází je na střechu, poté nás usazuje. Zajímavé je, že i v takovém buse platí místenky. Sedli jsme si o dvě místa jinam a hned nás řidič přesadil na ta správná. Sedačky jsou na Evropany, jako jsem já, dost malé a úzké, ale jde to. Místo na nohy nula, kolena se mi tam skoro ani nevejdou. Kimíček je na tom o poznání lépe..:-)
Lumbini - rodiště BudhyKim Štěpánková
Jakmile řidič a jeho pomocník naházeli všechny bágly na střechu, vyrazili jsme. No jízda naprosto příšerná, prakticky to samé jako do Besi Saharu - možná ještě horší. Byli jsme tam my, ten kluk z Kanady, pak jedna tlustá, ošklivá Číňanka a její nepálský přítel, který vypadal docela dobře. Působilo to na nás, že se úplně o lásku nejednalo, ale kdo ví..:-) Každých 5 minut jsme zastavovali, nabírali a vysazovali cestující. Na začátku cesty ten pomocník řidiče rozdal pytlíky na zvracení všem cestujícím...:-) Řidič pustil na plné pecky to nepálské hejkání, kterému říkají hudba - ta hrála celou cestu..:-/. Na předních sedadlech byl jeden pár opravdu starých lidí, muselo jim být kolem 80ti let odhadem. Oba dva seděli a 3 hodiny přímo před námi celou cestu zvraceli. Za tu jízdu, která nakonec trvala 8 hodin, se pozvracelo 80% Nepálců, kteří s námi cestovali včetně malých dětí, takže si umíte představit, jak to tam asi vypadalo. Musím říct, že jsem se opravdu nedivil. Jízda mi připomínala naši dovolenou v Tunisku, když jsme vyjeli džípem na pouštní rallye. Cestou jsme na střechu dali opět asi 4 kozy, jednu motorku, nějakou drůbež atd. No nechci ani vědět jak budou vypadat naše batohy - doporučení, od začátku se nám osvědčilo na tyto cesty vytáhnout raincover. Nebudete to mít celé od prachu a nečistot.
Asi po čtyřech hodinách jsme zastavili na oběd - jako vždy asi na 10 min - takže jsme si koupili jen křupky a nějakou zeleninu. Naštěstí jsme ještě měli výbavu z domova, tak jsme si dali ještě tyčinku. V tomto duchu pokračovala naše cesta až do poměrně velkého města - Bhairahawa, kde naše cesta končila. Přímý autobus do Lumbini prý není, reps. my jsme na něj nenarazili. Vysadili nás na jedné ohromně špinavé křižovatce u kruhového objezdu. Bhairahawa je asi 20km od Lumbini a RG říká, že nejlepší je si vzít taxíka, kterých tam stojí hned několik. Tak ho objednáváme - stojí 900 NPR, docela dost, ale musím říct, že jsme tak znavení z té hrozné cesty, že už hlavně chceme být na hotelu. Co vás zaujme na cestě je to, že najednou nic moc nedrncá a neslyšíte tolik klaksonů všude. Koukám na cestu a silnice vypadá docela ok, široká, sice všichni jezdí jak prasata, ale tak nějak víc civilizovaně. Je to asi tím, že to je hlavní tah na hranici s Indií.
Za půl hodiny jsme tam, nechali jsme se vysadit u hlavní ulice a šli najít hotel. Hned na začátku nalevo nás zaujal několikapatrový hotel Maya Devi Guest House. V přízemí sídlí Everest Bank. Tak jsme tam zašli a docela nás překvapil. Hezké pokoje, koupelna, stropní větrák, internet, tak to bereme. Vzali jsme lepší pokoj s výhledem za 1 000 NPR za den. Dali jsme sprchu a na hodinu si lehli. V hotelu na 5. patře je střešní restaurace, tak jsme tam večer vyrazili. Večeře docela dobrá. Byli jsme úplně hotoví, tak jsme šli spát. Ex post jsme se s Kimíčkem shodli, že cestování v "public bus" v Nepálu je jednoznačně to nejhorší, co jsme tam zažili. Pokud máte dost peněz, doporučuji letadla a taxíky event. Tourist bus - ne public. Ne, že by se to nedalo vydržet, ale stojí vás to hodně sil.
Druhý den vstáváme kolem půl deváté, v klidu jsme si došli na snídani a poté vyrazili. Nejprve jsme zašli do jedné cestovky na cestě a koupili jsme si místenky v autobuse na zítra do Saurahy v národním parku Chitwan. Stálo to myslím 1 600 NPR za oba. Několikrát jsme se ujistili, že se nejedná o public bus po včerejší zkušenosti. Paní nám tvrdí, že ne, tak můžeme jen doufat. Pak už vyrážíme do komplexu chrámů a místa, kde se narodil Buddha v Lumbini. Areál je obrovský a je vlastně hned vedle hlavní silnice. Jdeme asi 5 minut a dorážíme k hlavní bráně. Odrážíme ůtoky asi 10ti řidičů rikši a pokračujeme pěšky. Počítejte, že areál je opravdu velký a pokud chcete udělat kolečko jako my, bude to trvat tak cca 3 hodiny. Takže jestli se vám nechce pěšky, klidně tu rikšu najměte. Hledáme, kde se platí vstup, ale nic takového tam není, tak pokračujeme bez placení.
Připadá nám to spíše jako obrovský park, do kterého jsou zasazeny jednotlivé chrámy. Každou chvíli před vámi přeběhne několik opic. Přicházíme k prvnímu chrámu, jdeme dovnitř - jen pro info, do buddhistického chrámu se musíte před vchodem vyzout. Takový standardní chrám, spíše chudý oproti těm ve Vietnamu. Takové procházíme ještě 3, všude bohužel velký bordel, ale snaží se to uklízet a udržovat. Pak už přicházíme k tomu hlavnímu místu - největšímu chrámu Maya Devi, kde se narodil Buddha. Tento je od ostatních částí komplexu oddělen plotem a před vstupem nejen dovnitř, ale do celého tohoto subkomplexu, se musíte vyzout. Je tam chalpík a řídí takovou úschovnu bot za 20 NPR. U vchodu stojí 2 vojáci a chtějí po nás lístky, říkám, že nemáme a ani jsem neviděl místo, kde je koupit. Tak nic, oba bosí jsme v doprovodu vojáka vyrazili do toho chrámu - spíše památníku - a tam jsme místo vstupenky dali každý 200 NPR na opravu komplexu a bylo to. V tom hlavním památníku jsou uvnitř odhalené vykopávky a uprostřed je kamen, na kterém se Buddha prý narodil..:-) no nevím, ale budeme tomu věřit. Jsou tam spousty Číňanů a Japonců. Tak koukneme na kámen a jdeme, nic jiného tam není. Před památníkem je takový bazén /pěkný bažinec/, ve kterém se prý matka Buddhy koupala, než porodila a hned vedle něj roste velký posvátný strom, u kterého se modlili mniši. Tak uděláme pár fotek a jdeme dále.
Obouváme se a pokračujeme takovou zahradou dále. Asi za 10 min přicházíme k umělému kanálu s vodou. Vypadá to z dálky celkem monumentálně. Na začátku je zapálený oheň, který má symbolizovat mír ve světě a za ním je umělý kanál v délce odhadem přes kilometr /opět bažinec/. Můžete vyrazit vlevo od kanálu nebo vpravo. Ten je lemován dlouhou alejí stromů. Cílem je zřejmě vybudování velkého památníku resp. posvátného místa, kde každý buddhistický stát bude mít svůj chrám. Takže napravo a nalevo od kanálu jednotlivé země budují velké chrámy, jako památníky. No musím říct, že chrámy nic moc. Jsou prakticky nové, často kýčovité, někdy i formou moderní architektury. Doposud zde je tak 20 chrámů např. i z Francie a Německa. Zastavujeme u Vietnamského chrámu. Objektivně řečeno - ten mi připadal nejhezčí, resp. vypadal nejvíce jako buddhistický chrám, na rozdíl od ostatních. Navíc, všechny ty chrámy jsou zavřené. Prý mají sloužit jen k modlení pro mnichy. Jdeme procházkou po levé straně kanálu, na konci to obrátíme a jdeme zpět. Celkem jsme tu strávili asi 3 hodiny a narovinu - těžké zklamání. Toto místo podle mne nemá žádný genius loci. Čekal jsem od Lumbini místo, které je plné historie, plné atmosféry a místo toho zde budují park plný kýčovitých chrámů. Doporučení : pokud vysloveně nechcete toto místo navštívit, nejezděte sem. Nestojí to za to. Radši si dejte nějaký další trek z Pokhary.
Po prohlídce areálu jsme vyrazili na oběd do restaurace z doporučení RG. Byla hned vedle našeho hotelu a jídlo dobré, dali jsme si zase Mo-Mo, tentokrát v páře. Odpoledne jsme se šli projít po té hlavní ulici dále do města. Tady jsme teprve začali vnímat opravdový vesnický Nepál. Hliněné domy bez kanalizace, bez přívodu vody, plesnivé budovy škol, všudypřítomný pasoucí se dobytek, pobíhající psy a drůbež, bosé děti ležící a spící vedle prašné silnice atd. atd. Byl to opět takový mírný kulturní šok, ale jsem rád, že jsem to viděl. Tohle je prostě realita zemí třetího světa. Udělali jsme pár fotek, došli na hotel, dali si večeři a šli spát. Zítra nám jede autobus už v 6:00 tak musíme brzy vstávat. Jo, ještě dobrá rada na závěr - repelent s sebou.
Fotografie : http://oldrichstepanek.rajce.idnes.cz/Lumbini_-_rodiste_Buddhy/
