Naši politici v médiích stále připomínají útlak Tibeťanů, nazývají to nedemokratickým potlačováním práv, které by se u nás nemohlo nikdy stát, přitom nedokážou srovnat skutečnosti své vlastní, s těmi odehrávajícími se kdesi tak daleko. Stačí málo – přečíst si něco málo z dějin soužití Tibetu s Čínou.
Pro informaci a přehlednost je dobré si připomenout velikost Tibetu, má rozlohu 2,5 milionů km2. V 1. polovině 7. století se král Songcän Gampo snažil šířit buddhismus v Indii i v Číně, z které současně s povděkem získal vědomosti o zavlažování, výrobě piva, hedvábí či inkoustu. Jeho vnuk Mangsong Mangcäna na oplátku dobil oblast Aža a vnikl do Čínského Turkestánu velikosti 1,6 mil. km2. Tibeťané fakticky přebrali vládu nad celou oblastí. Čína odpověděla vysláním statisícové armády proti Tibeťanům. V bitvě u Ta-fej-čchuanu však byla čínská vojska poražena a ani v dalších bitvách se velkým Tchangům nepodařilo získat Tibetem odňatá území zpět. Když po smrti Mangsong Mangcäna na trůn nastoupil Düsong Magdže, výboje proti Číně pokračovaly. Čína byla tehdy ohrožována i nájezdy Arabů, kteří se tu a tam v době válečných nájezdů proti Číně spolčovali s Tibeťany. Mimo území Tarimské pánve Tibeťané ovládali na západě území až k řece Oxu a sám chalífa Hárún ar-Rašíd si všiml rychle vzrůstající velikosti Tibetské říše. Ve snaze zabránit jejímu dalšímu rozmachu spojil své síly s Čínou a společnými silami zamezili Tibetu v další expanzi. Co se týče tibetsko-čínských vztahů v 8. století, celé toto období se neslo v duchu vyjednávání i vojenských výpadů. Číňané diplomatická vyjednávání záměrně zdržovali, jelikož věděli o problémech, se kterými se Tibet uvnitř potýkal, a které jej postupně oslabovaly. Jednalo se především o vzpoury Tibetem porobených národů, intriky šlechticů a boje o tibetský trůn. Roku 763 Thisong Decänovo vojsko dobylo hlavní město Čchang-an v dnešní provincii Šen-si a o dvacet let později byla mezi Tibetem a Čínou podepsána mírová smlouva, jejíž součástí bylo vymezení hranic mezi oběma zeměmi. Ještě větší dobyvačná úspěšnost by byla docílena, kdyby se králové vzájemně nevraždili. V celé dávné historii Tibetu je typické přejímání vládnutí po vraždě příbuzných stejně jak se to dělo v římském, anglickém, německém, ruském i českém prostředí. Počátkem 13. století se začala vzmáhat Mongolská říše a Tibet se s ní spojil a podporoval okupační vládnutí Kublaj-chána v Pekingu. Stoleté období Mongolům pomáhali především duchovně a od nich dostávali podporu světskou a vojenskou. Jednalo se ve skutečnosti o dobu mongolských králů Tibetu, které skončilo až roku 1717 při dobytí Lhasy Džúngary. V tomto roce se vlády v Tibetu na krátkou dobu ujali Džúngarové. Čínská vláda, která byla s Džúngary znepřátelena a viděla v nich možnou hrozbu, vyslala do Tibetu hned dvě po sobě jdoucí válečné výpravy (1718–1719 a 1720). Mongoly se podařilo vytlačit až v roce 1720, kdy do Lhasy vstoupila čínská vojska. Tibet se tehdy stal částečně součástí Číny, byla mu však ponechána vnitřní nezávislost. Je všeobecně přijímáno, že Džúngarové byli z Tibetu vyhnáni díky vojskům Mandžuů, kteří si tak Tibet de facto podmanili; Tibeťanům se však podařilo Mongoly z Lhasy vytlačit ještě před příchodem mandžuských vojsk.
Tehdejší čínský císař Jung-čeng se navíc rozhodl ve Lhase ponechat vojenskou posádku čítající 3000 mužů, kteří měli dohlížet na chod říše. Byly to především velké finanční náklady, které císaře přiměly stav čínských úředníků a vojáků postupně snižovat, což vedlo k oslabení čínského vlivu v Tibetu a mezi lety 1727–1728 k občanské válce. Na jedné straně stáli pro-čínsky orientovaní členové kašagu, na straně druhé především odpůrci přítomnosti čínských jednotek z dalajlámova okruhu. Císař této vnitřní nesourodosti Tibetu využil k vyslání expedičního sboru o počtu 15 000 mužů, jejichž úkolem bylo převzít kontrolu nad správou tibetské říše.
Jakmile regent do Číny odcestoval, na povrch stanul palčivý problém Tibeťanů s nepálskými Gurkhy. Nepál měl s Tibetem dlouhodobé neshody v obchodování, Gurkhy navíc pobouřila tibetská materiální pomoc Sikkimu, který byl Gurkhy napaden. Gurkhové proto na Tibet v roce 1788 zaútočili, a to hned ze tří stran. Tibetské armádě se podařilo postup Gurkhů částečně zastavit. Když do Tibetu přitáhla část čínské armády, aby podpořila Tibet v boji proti Gurkhům, započalo vyjednávání mezi oběma znepřátelenými stranami. V následné smlouvě se tibetská strana zavázala, že bude Nepálu odvádět tribut a zároveň přišla o část svého území.
Díky tomu, že Gurkhy pomáhala porazit čínská vojska, se ještě více upevnil vliv, který měli v Tibetu čínští Mandžuové. Ti roku 1792, po konci války s Gurkhy, započali v Tibetu dvouletou reformou veřejné správy, jejímž cílem bylo získat správní kontrolu nad tibetským územím prostřednictvím ambanů. Tyto reformační snahy vycházející od Čchien-lunga způsobily, že prostřednictvím ambanů Mandžuové převzali kontrolu nad Tibetem, která trvala až do konce 19. století.
V tomto období byla čínská vláda v těsném styku s Brity, což se projevilo i na jednáních o Tibetu. Anglie byla vůbec první „cizí“ mocnost, která se začala o Tibet zajímat po hospodářské a politické stránce. Tibetská strana však smlouvy neratifikovala a vstup Britů na své území nepovolila. Podobné smlouvy týkající se Tibetu byly mezi čínskou a britskou stranou podepsány ještě v roce 1886 v Pekingu a roku 1890 v Kalkatě.
Oživení zájmu o tibetskou otázku přišlo s rokem 1927 a nástupem Kuomintangu k moci. Roku 1930 byl Tibet společně s Mongolskem vyhlášen „organickou součástí Čínské republiky“ a o čtyři roky později byla do Tibetu vyslána čínská mise vedená generálem Chuang Mu-sungem. Tato výprava zřídila ve Lhase stálou agenturu, která měla dohlížet na dodržování příměří na čínsko-tibetské hranici. Čína se vesměs snažila využít pro Číňany relativně příznivého politického klimatu v Tibetu – pro-britsky orientovaný 13. dalajláma byl krátce po smrti, nový dalajláma se ještě nenašel a Tibetu proto dočasně vládl regent.
V době od zániku Čchingského impéria do zabrání Tibetu čínskými vojsky v roce 1949 byl Tibet de facto nezávislým státem. Některé čínské zdroje však tvrdí, že v této době byl Tibet stále součástí Číny a že k jeho osamostatnění nedošlo. Vztahy mezi Čínou a Tibetem se radikálně změnily poté, co z čínské občanské války vyšli vítězně komunisté. Dne 1. října 1949 vyhlásil předseda Ústředního výboru komunistické strany Mao Ce-tung vznik Čínské lidové republiky. Tibetská vláda v čele s regentem Tagdag-rinpočhem vyhlásila k 4. listopadu 1949 formální nezávislost Tibetu a vyslala k hlavním světovým mocnostem mírové mise, které měly tyto země přimět, aby uznaly nezávislost Tibetu. Čínská vláda, která nesouhlasila s těmito kroky, nechala vyslat do Tibetu svou armádu, aby tak s konečnou platností vyřešila otázku Tibetu a začlenila jej do nově vzniklé ČLR. Tibetská vláda ještě téhož roku prostřednictvím Velké Británie žádala o přijetí do Organizace spojených národů a snažila se tak ještě na poslední chvíli dosáhnout nezávislosti Tibetu.
V říjnu 1950 jednotky Čínské lidové osvobozenecké armády vpochodovaly do Tibetu, aby „zachránily tři miliony Tibeťanů před imperialistickým útlakem a zabezpečily ochranu západní čínské hranice“. Vojska tibetské vlády nebyla schopna invazi zabránit. Dne 17. listopadu téhož roku byl o (dva roky dříve oproti dřívějšímu plánu) intronizován 14. dalajláma. V nastalé situaci, kdy byl Tibet obsazen čínskou armádou, tibetské vládě nezbylo, než vyslat do Pekingu delegaci, která by vyjednávala s Čínou o dalším osudu Tibetu. Výsledkem byla Sedmnáctibodová dohoda podepsaná 23. května 1951, v níž se Tibetu mimo jiné přiznávala autonomie, avšak jen v rámci ČLR. V době Všečínského shromáždění lidových zástupců byli oba nejvyšší představitelé Tibetu zvoleni do vysokých postů.
A nyní si porovnejme invazní praxe dnes uznávaných demokratických zemí, jakými jsou Itálie, Řecko, USA, NSR, Rusko, Anglie se Skotskem, Japonsko atd. Většina těchto států je dokonce hrdá na různá státotvorná a dobyvačná vítězství a pobité davy lidí původních obyvatel v žádném případě nelitují. Pokud se probereme historií Číny, musíme konstatovat, že jejich dobyvačnost je prozatím daleko menší, než světově průměrná. Dějiny vzájemných vztahů mezi Čínou a Tibetem jsou podobné všem historickým válkám mezi sousedy všech evropských zemí. Čína by nám mohla omílat nejen nedemokratické dvě světové války, ale i všechny války sousedské, včetně upalování čarodějnic. Pokud se bude brát technický pokrok a vzdělanost za správný směr, tak v tomto ohledu může být Tibet vděčný takzvané čínské okupaci.
