Je logické a přirozené, že finance manipulují světovým míněním. Stávající světový názor je zakódovaný v myslích obyvatel této planety velice silně a většina z lidí ani netuší, že by tomu mohlo být jinak.
Všude ve světě se preferuje růst hospodářství. Díky inflaci se ale ekonomický růst, eliminující pouze toto inflační navýšení, stává růstem nulovým. Ne nadarmo se ministři financí snaží za každou cenu nepřekročit v rozpočtu na příští rok tříprocentní zadlužení, jde vlastně o navýšení o inflační procenta. Na trh se tak pumpují stále větší objemy peněz při stejné produktivitě ekonomiky a vlastně si tak o tuto inflační hodnotu pravidelně snižují jejich hodnotu. Jedni chudnou, druzí se obohacují stále víc.
Jak asi může konkurovat jakýkoliv stát z EU exportérům vysoce kvalitního zboží například z Německa? Pokud technicky slabší státy mohly na dovážející zboží uvalit cla a nechat tak část peněz doma, docílila se šance prodat i jejich méně dokonalé výrobky na domácím trhu. Tímto způsobem byl korigován směnný kurs měn obou států. Měny se ale sjednotily, cla zrušila a všechny peníze tak putují do silnějších států. Slabší státy nechaly zbankrotovat své výrobce, příjmy z daní klesly, nezaměstnaných přibylo a začaly si půjčovat od bohatších států na splácení dluhů.
I bohatý stát své peníze nemá, ty si půjčí za úroky od bank a teprve pak je může slavnostně půjčovat potápějícím státům. Za tyto peníze ale ručí vždy půjčující stát, přesněji řečeno obyvatelé onoho státu. Tyto miliardy se pak v podstatě vrátí zpět do stejných bank, kruh se uzavírá, banky vydělají, úroky zaplatí obyvatelstvo. Tento postup se bude opakovat až do té doby, kdy obyvatelé budou mít menší příjmy, sníží se sociální dávky, začnou se zvyšovat daně. Musí nastat bankrot, nastolí se nová reforma a všichni s radostným očekáváním lepších zítřků začnou pracovat v očištěném hospodářství na novém bludném kruhu - ostatně tak tomu bylo v historii již několikrát.
Porovnejme si technickou úroveň vyspělého Německa a ostatních států před založením EU. Ne ve všem tam byly jejich stroje a výrobky na vyšší úrovni. Dnes jsou, například u nás, provozované pouze odnože jejich podniků, jsou bez vlastního vývoje a vlastně jim ani nekonkurují, pouze montují jejich nápady. Prodejní ceny určuje mateřský podnik v silném státě, montovna dostane jenom výplaty bez zisku. Počet produktivních mozků všech Evropanů se snížil, zůstalo pouze několik z těch dominantních úspěšných ekonomik. Konkurence zanikla a technický vývoj i u těch vyspělých států se vlastně zpomalil, nakonec z toho může profitovat pouze mimoevropský svět. Merkelová (před ní Kohl) dokázala přesvědčit většinu Němců v tom, že tento způsob vedení Evropy nastoluje tu správnou velkou evropskou říši. Voliče to hřeje, pochopili smysl integrace Evropy a jsou ochotni se částečně obětovat.
Do slabších ekonomik se nalévaly peníze na zbytečné akce, dluhy rostly a jednou muselo přijít nějaké vystřízlivění. Podíl produktivních lidí se stále vlivem rostoucí administrativy snižuje. Naši zákonodárci v podstatě pouze schvalují evropská nařízení, a proto jsou zbyteční buď ti naši, nebo ti evropští. Většinou se u nás pomlouvají nařízení ohledně křivosti banánů, názvů rumu, olomouckých syrečků apod., jenže nás zatěžuje více přemíra administrativních nesmyslných nařízení. Povinné nahrazování klasických paliv alternativními zdroji energií ve výši 20 procent vedlo k tomu, že EU není již nyní konkurenceschopná v těžkém průmyslu ostatním průmyslovým státům světa, protože cena energií v Evropě neúměrně vzrostla. Násilné regulace v zemědělství vlivem nerovnoměrných dotací, povinně zakládané další úřady pro komunikaci s EU, různá nařízení korigující svobodu podnikání a jiné a jiné otupující direktivy zde svazují iniciativu v podnikání.
Je otázkou, zda je výhodné vystoupit z EU dřív nebo až se zhroutí sama. Je možné, že EU přijde i k rozumu, přijme zcela jiný přístup k „vládnutí“ a stane se opravdovou výhodou pro všechny zúčastněné státy. Celá její existence měla být založena na jiných principech, ne jen na direktivních rozkazech. Má možnost radikálně zjednodušit administrativu, sjednotit společný dorozumívací jazyk, upřednostňovat vlastní produktivitu před ostatním světem apod. Není nutné tyto kroky provádět z nějakého centrálního přelidněného úřadu plného lidí s různými zájmy, ale například formou referend jednotlivých suverénních států. Vždyť i v Norsku a Švýcarsku se nemají tak špatně a dokonce Turecko v poslední době přichází k tomu, že není třeba se do EU cpát.
Ve sdělovacích prostředcích je u nás otázka vystoupení z EU přesunuta do úrovně totálního nesmyslu a Klausovo doporučení se všichni snaží zatemnit. Také jsem hlasoval v referendu proti vstupu, dokonce jsem měl přesnou představu o tom, jak to skončí. Vše k tomuto konci nezadržitelně spěje, historie má své opakující děje a nic nového se ani nedá čekat.
