Lidé jsou různí a to je skutečnost, která nás baví. Jenže jsou i různé lidské vlastnosti záporné, ty nás nebaví a hledáme na ně likvidační prostředky. Někdo zabije druhého z důvodu chvilkového schizofrenického amoku, jiný zabíjí jen tak ze záliby, protože je takové povahy, přitom je vlastně také jistým způsobem psychicky nemocný.
Z důvodu sebeobrany, obrany vlasti, popřípadě dokonce z rozkazu dobyvačných velitelů, zabíjí i člověk jinak zcela slušný a psychicky zdravý. To jsou vlastnosti lidstvu dané a asi nikdy nenastane doba jejich úplného zániku. Stále se budou dít tu a tam, dnes a zítra, tragické události podobné té ze žďárské školy. Za krátký čas se na tuto tragédii pozapomene a přednesené sliby o tom, jak se bude v budoucnu vše řešit, se neuskuteční. Všechna uvedená řešení však nebyla dostatečná a napříště beztak nezaručí stoprocentní bezpečí. Dnešní prosazování takzvané demokracie za každou cenu je zárukou takových tragédií. Pokusím se vysvětlit toto tvrzení.
Již ve svých třinácti letech jsem chodil do řecko-římského zápasu, cvičil se čtyřicetikilovou činkou a v šestnácti letech, které právě měl zavražděný student, jsem zvedal osmdesátikilovou činku a neměl strach vůbec z nikoho. Jenže vždy to mělo jeden háček, o mé dovednosti nevěděl náhodný ožrala, nebo agresor kdesi kdekoliv jinde mimo mé nejbližší okolí. Navíc jsme od trenérů byli upozorňováni na zakázané chvaty, které by mohly končit i smrtí. Před soudem vám potom okolnost, že jste sportovec ovládající nějaké bojové umění, může jenom přitížit. Je to již padesát let, ale věřím, že to platí i dnes. V sebeobraně musíte použít pouze přiměřenou obranu. Zkuste někomu pomoci a použít karatistický sek do ohryzku, kop na hlavu, nebo strčit dva prsty do očí útočníka. Půjdete sedět a zbytek života budete následně platit zraněnému. Zřejmě by vám nepomohla ani skutečnost, že útočník měl v ruce nůž. Dobře si pamatuji ono období mladosti, z nikoho jsem neměl strach takový, jako z případných následků před soudem. Na štěstí jsem nebyl postaven před takovou situaci, abych se musel nějak v takové situaci rozhodnout. Dovedu si představit myšlenky fyzicky zdatného mladíka, nějaká slabá žena ohrožuje ještě slabší spolužačku. To zvládnu, jsem určitě silnější a navíc ženy mají o desetinu pomalejší reakce, tomu noži se vyhnu, jen nesmím použít zakázané údery, dlouhé hole nebo židle, jsou nepřirozeně delší než ten nůž.
Otázkou je, jaká by byla reakce sdělovacích prostředků, kdyby onen mladík použil některý zakázaný útok a třeba ji doživotně oslepil, případně udeřil do hlavy tyčí a dokonce ji zabil? Jak by novináři a následně policie se soudy překvalifikovali ochránce na útočníka. Jsou vůbec správně nastaveny zákony, které vlastně víc chrání útočníky? Není třeba hledat řešení právě tam? Nebyla by tím vyřešena i následná obava z nekonečného léčení takových lidí, když by byli oslepeni nebo legálně zneškodněni? Například v USA je sebeobrana daleko víc podporována, než u nás.
Na závěr jedno poučení na cesty z hospody domů. Jestliže uvidíte nějakou ženskou postavu jdoucí v protisměru, přejděte na druhou stranu silnice, jde-li za vámi, utečte. Pravděpodobnost, že jdete městem a za vámi jde schizofrenička, je při jednoprocentním diagnostikovaném výskytu v populaci a odečtení podílu mužů taková, že každá dvoustá žena je pro vás životu nebezpečná.
