Vládnoucí představitelé všech zemí světa nikdy nevysloví některé ekonomické finty, které se jejich poddaní nesmí dozvědět.
Představme si, že by cena benzínu byla ustálena na hodnotě jedné koruny za litr a k pokrytí energie potřebné u vytápění by nám stačila též jedna koruna na den. Kolik by asi z těchto cen získala státní pokladna? Samozřejmě takřka nic. Zvyšování cen pohonných hmot, plynu, uhlí a elektrické energie je tedy v zájmu každé ekonomiky až do té doby, kdy začnou voliči pomýšlet na oblíbenou defenestraci. Proto je nutné mít ceny na udržitelném maximu a ne na minimu. Největší katastrofou pro přerozdělovací schopnosti státu by byl vynález levné pohonné hmoty a prozrazení nového snadno dostupného způsobu získávání energie.
Nikdo se nepohoršuje, když se zdraží ceny pohonných hmot a zvýší poplatky za používání komunikací pro nákladní auta - jen ať platí, nás se to netýká. Jenže dopravci nemají možnost zvýšené náklady platit ze svého, podraží a vlastně ve skutečnosti toto zdražení zaplatíme pouze my spotřebitelé.
Dnes to vypadá, že si u nás ze svého nepostavíme vůbec nic, vše nám platí jakási nekonečně štědrá Evropa. Nikoho nebolí, jestli to stojí o několik procent víc při složité administrativě, o desítky procent na úplatcích při hledání stavební firmy, kde není zapotřebí vybírat nejlevnější řešení. Proč šetřit, když to neplatíme, nakonec se stejně nějak doplatí nepředpokládané překážky. Při vymýšlení nových projektů placených z vnějšku se některé stavby zdají být prosazovány jen proto, aby se peníze vytahaly a někam spláchly, byla vidět aktivita a řeč nestála. Málo kdo si uvědomí, že to stejně zaplatíme my, jen to bude na stavby, které by jsme až tolik nepotřebovali a navíc byla realizace několikrát dražší. Proč by si s tím stát lámal hlavu, z několikanásobně vyšších cen má větší příjem.
Stát potřebuje k výstavbě velkých nákladných akcí opozici v podobě různých zelených aktivistů a kdyby je neměl, musel by je uměle vytvořit a platit. Představme si, jak by se bez nich stavěly všechny potřebné dálnice bez průtahů a stát by musel konečně připustit, že na to jednoduše vůbec nemá peníze. Ony mediální průtahy vlastně šikovně zakrývají naši finanční neschopnost a vina se hází na milovníky žabiček.
Je nám každodenně předkládáno finanční zadlužení přepočtené na osobu a dost nevybíravě do našeho podvědomí vnucována jistá forma viny. Málokdo si ale uvědomuje, že víc jak 50% dluhu bylo způsobeno oddlužováním špatně vedených bank. Na počátku mohli naši ekonomičtí velikáni své chyby záplatovat výprodejem společného majetku, dnes se nedá prodávat skoro nic, proto se zadlužujeme.
Většina lidí si myslí, že vláda, senát a parlament nám odebírá nejvíce peněz na své výplaty. To je určitě jeden velký omyl. Jejich výplaty jsou zanedbatelné proti proplácení administrativního aparátu, který vytvořili samotní poslanci. Někdo spočítal, že administrativa se za dvacet let 6x zvýšila. Těžko uvěřit, ale podívejte se kolik přibylo honosných staveb k tomu účelu přestavěných a nově postavených. Říká se, že počítače všechno zvládnou, to je další omyl. Převody v bankách trvají jak jim to ekonomicky vyhovuje, poslanci schvalují jednu novelizaci za druhou, přidávají statistiky a mnoho jiných zbytečností v domnění, že počítače vše dělají zadarmo a samy od sebe.
Každému jedinci se musí zakódovat vnitřní pocit viny a strachu. Lidé již nevěří na božskou všudypřítomnou sledovanost a následnou zlobu, proto se jim musí vštípit strach z globálního oteplování nebo alespoň běžná nemoc se změní v pandemii. Zaručeně nejvhodnější pomůckou pro ovládání mas, platnou v jakékoliv době, je jedenácté přikázání „Neznalost zákona neomlouvá“. Postačí pouze často měnit zákony, psát je složitě a nesrozumitelně. Jeden soud vás odsoudí, druhý osvobodí. Málokdo se nad touto absurditou zamyslí a považuje ustálenou metodiku justice za správnou, logičtější by ale bylo za špatné a neodborné rozhodnutí soudce potrestat.
Jakákoliv přírodní pohroma stát ekonomicky pozvedne, nesmí se o tom z hlediska morálního mluvit, ale je to tak. Při minulých povodních se sice mnoho staveb zničilo, jejich majitelé přišli o své nemovitosti, ale pak museli uvolnit všechny našetřené peníze do obnovy staveb. Částečně pojišťovny a především postižení uvolní blokované peníze, zvýší zaměstnanost, spotřebu stavebního materiálu a z toho všeho státu plynou odvody. Dá se tvrdit, že polovinu celkových ztrát při katastrofě si stát vezme na různých formách daní. Jestliže stát nedá ze svého na obnovu katastrof přibližně padesát procent, není ohleduplný k postiženým. Velice zajímavě se dá pohlížet na finanční zahraniční pomoc, i zde se dá počítat s automatickým vylepšením státní kasy.
Oblíbené heslo z minulého režimu „Babička a dědeček ujídá nám chlebíček“ se v poslední době stává nevyřčeným strašákem současného věštění černé budoucnosti. Přitom jsou řešení poměrně jednoduchá. Buď se bude pracovat do konce života, jak tomu v historii bylo běžně, nebo se stát vyvaruje útoků na kouření, alkohol a obezitu, zakáže se sport,vycházky v nočních hodinách a v důchodovém věku se budou doporučovat adrenalinové sporty. V myšlenkách zodpovědného ekonoma tyto nápady jistě panují, ale zatím se je bojí vyřknout nahlas.
