V dobrých westernech se střílí málo a kulky jsou spíše slova hrdinů vyslovená tiše a jednoduše. Podobně jako na farmě rančera Dana Evanse. (film Vlak do Yumy 3:10). Pistolník a vrah s pouty na rukou se vrhá na jídlo a Evansův syn se ptá: „Tati budeme se modlit“ „Vždycky se před jídlem modlíme,“ odpovídá táta.
Je to prosté, kříž před jídlem je symbol našich hodnot a přítomnost těch jiných je nemůže zrušit. Je to prosté, ale jen tehdy, když vím, jaké hodnoty jsou ty moje a jakým věřím.
Mám ten obraz večeře s banditou stále v mysli. Jistě, je to vrah, ale Evans se k němu chová slušně. Nenutí ho se modlit, ale zároveň jasně říká, tady se modlíme. A když mu pouta brání se důstojně najíst, vstane a nakrájí mu maso, pak je dokonce i sundá. Ben Wade není pro něj „jen bandita Ben Wade“, ale „bandita a člověk Ben Wade“. A když se Wade vrhne na šerifa a shodí ho ze skály za to, že o jeho matce mluví jako o největší kurvě („I vrazi milují své matky !“ Ben Wade) v podstatě s ním mlčky souhlasí.
Rančer Evans věří na Boha i (nedokonalou) spravedlnost lidského soudu, a taky ví, že se sama neudělá. A tak se nabídne, že pomůže Weda odvézt do vězení. Samozřejmě, že za peníze, a proč ne, vždyť u toho mimo jiné bude riskovat život.
To všechno se mi hodní v hlavě, když se ptám sebe sama, jestli, až přijde čas, budu psát dopis, že chci vyškrtnout z vojenské služby a rozhlížet se po Evansech (odkud přijdou - z EU, NATO...?), nebo se jím stanu? Docela nepříjemná otázka. A otevřeně říkám, že fakt nechápu, proč zpochybňujeme vánoční stromy na náměstích a zpívání koled, abychom snad neurazili naše muslimské spoluobčany. A zároveň nám nepřijde divné a nebráníme tomu, když je někdo hluboce, přehluboce (nemám jiné silnější slovo) uráží v jejich snad dokonce víc než víře – totiž důstojnosti. (Prostě Prorok se nezobrazuje a sranda se z něj nedělá. A basta).
Píšu o metafoře a ta vždycky kulhá. Ne, určitě v ní nechci muslimy přirovnávat k desperátům a neschvaluji střílení novinářů. Ostatně, jak jsem napsal výš, v dobrém westernu je těch pravých kulek pomálu.
Zato jsou v nich, krom hodnot, za nimiž stojí jít, a cizích lidí, ke kterým je třeba se chovat opatrně, ale s úctou, muži, co ví, že musí činit i za cenu rizika, protože jinak by to nebyli chlapi. A jsou v nich ženy, jež v hlasu obavy a strach říkají, tak jdi, a v očích mají obdiv pro tu čistou chlapskost. A taky kluci - 15 let - kteří v noci utíkají od mamin mezi muže za dobrodružstvím ( rozuměj, to je za výhrami i prohrami).
Jasně, western, ten příběh se nikdy takhle nestal. Ale jde tak uhrančivě vyprávět něco, co není zapsáno v touze srdce a paměti nevědomí?
Oldřich Kvasnička, Aperta, s.r.o.
