V noci mě skopl z postele… To se ještě nikdy předtím nestalo. Jen tak mě skopl a mně to vlastně ani nepřišlo nečekané. Je to jenom odraz posledních dní. Posledních dní a toho, jak je to celý v rozpacích. Tím TO myslím náš vztah, i když to, že se jedná o vztah, by nám u soudu asi neuznali…
Skopl mě a já se na to chtěla hned ráno zeptat. Jen tak… Trochu s vtipem… Si rýpnout… Udělala jsem mu kafe, protože sem věděla, že ani nemá na to říct mi, že si ho nedá a chce odejít pryč… Musí ho vypít. Prostě musí. A taky si k němu sedl. Zbabělec.
„Skopl si mě z postele.“ řekla jsem a napila jsem se kafe, i když jsem na něj neměla chuť. Dala jsem si ho jen kvůli tomu, aby měl další důvod zůstat. Uměle jsem natahovala společné chvíle, protože jsem vlastně neměla co ztratit…. „Cože?“ vykoktal nechápavě. „V noci si mě skopnul z postele…“ opakuju. „Aha, promiň“ řekl a napil se.
Ticho, celkem dlouhé. Asi mu to vyhovovalo. Mě to zabíjelo.
„Je to zvláštní, protože se to ještě nikdy nestalo“ chtěla jsem dál rozvíjet konverzaci.
Ticho. Už mě pomalu zabíjí…
„Jako bychom vedle sebe neuměli spát nebo co…“ – „O co ti jde?!“ vyjel po mně.
Teď jsem byla ticho zase já. Věděl přece, o co mi jde… Že mi jde o to, že jsme si minutu po minutě dál. Že nevím, jak si ho mám udržet, že se to bortí a já začnu kopat nohama všude kolem sebe, protože ho DOPRDELE ZTRÁCÍM! Jenomže: „Nechtěla jsem se tě dotknout.“ vypadlo ze mě. Mimochodem, tohle je moje nejoblíbenější věta.
„Víš, že takhle to nemá cenu.“ řekl a já ---
--- se začala potit. Poměrně dost potit. „Možná bude lepší, když...“ STOP! Do hajzlu neříkej to, drž hubu! Nemůže přece čekat, že ho to nechám doříct. Neber mi poslední kousek sebeúcty, prosím. „Jo, to bude. Bude lepší to skončit.“ předstihla jsem ho. Juchuhuchu běželo mi ironicky hlavou. Hlavou ztracenou ve vesmíru.
„Nerozumíme si.“ řekla jsem.
„Naopak, to jediné, co je mezi náma je, je to, že si rozumíme.“ řekl on. Haha.
Tohle bolelo. Jakoby řek, že kámoši, co mají rádi stejný filmy dobrý, ale milovat se nemůžeme. Jdi. Vypadni. Nemáš ani důvod, tak ho nehledej a vypadni.
Chtělo se mi brečet a on to na mě musel vidět…. Taky se zachoval patřičně k situaci: „Já půjdu.“ oznámil mi.
A?
Co dál?
Odešel.
Au.
Žila jsem sen. Poznávala ho, ale po svém. Já chci zpět. Chci tu dobu, kdy nebyl jiný. Kdy neměl jinou tvář, jiný hlas a jiné oči. Jinou lásku? Kdy stačilo snít a tak stačilo být. V čase.
Mám jeden jediný cíl: Začít co nejdřív nenávidět…. Protože i já si beru právo na štěstí…. A jestli být šťastný znamená zapomenout a nenávidět, hurá do toho…
/Dívka spadne na kolena a začne plakat. Přesně tak, jak se to stane tři vteřiny po tom, co někdo odejde…./
......
Neměl jsem u ní spát. Věděl jsem to už večer. Bylo to divný celou noc. Ani se mě nedotkla. Prostě chlad. Zdály se mi divný sny. Že jsem ji zavolal a v telefonu vzdychal někdo, kdo na ní ležel. Její tělo pod jeho. Kurva, nepříjemnej sen! Kdybych mohl, tak bych do ní kopnul. Jen za ten sen, protože to bylo živý. Až moc.
Probudim se. Její půlka postele (teda ta postel je celá její, ale víte, jak to myslim) byla ustlaná. Jasně. Naznačuje, že bych měl jít do háje.
Je divná… Poslední dobou je to divný celý. Směje se jakoby nuceně. Už to není to nespoutaný mluvení o všem. To, jít ve 3 ráno a vykrást třeba banku, protože nám dvěma by to přišlo vtipný. Chatování o všem a furt. Teď už leda chatovat mačetama. Jdu si dát kafe, teda jestli mi ho udělá….
Udělala, ale asi jenom proto, že sama měla chuť, tak ji bylo blbý neudělat i mně. Sedím a piju. Je ticho, relativně divný ticho.
„Skopl si mě z postele.“ řekla. Co? Kurva? Já ji skopnul z postele? Do prdele, jsem debil, co se neumí ovládat nebo co? „Cože?“ řekl jsem, abych ji ujistil, že to nebyl záměr, i když vzhledem k tomu snu… Nech toho, byl to jen sen… „V noci si mě skopnul z postele…“ opakuje. „Aha, promiň“ řekl jsem. To automaticky. Co na to říct? A jak? Tohle se stane, nebudu se tím zabývat… Pojď řešit nás dva, řikam si furt…
Ale nevypadlo to ze mě… Přemýšlím, jak to formulovat…ale – „Je to zvláštní, protože se to ještě nikdy nestalo“ řekla do ticha s klidem.
Ty vole, mám se zase omlouvat? Nechce omluvu, chce to rozebrat a navázat dál… Dál v tom smyslu, že už si nerozumíme - „Jako bychom vedle sebe neuměli spát nebo co“ – „O co ti jde?!“ reagoval jsem hned. Ať mi to řekne hned, ať ze mě nedělá vola….
Ztichla. Nemá na to mi to říct na rovinu…
„Nechtěla jsem se tě dotknout.“ řekla mi… Chce to ukončit bez špatnýho svědomí. Což chápu, jenom vím, že se to – kurva – sune do sraček.
Řekni něco, dělej… „Víš, že takhle to nemá cenu.“ řekl jsem. Chtěl jsem být první. Neptejte se proč, prostě jsem musel být první, ona to už měla na jazyku a to poslední ve mně by zabila. Navíc ulevím jejímu svědomí. Přál jsem si jen jedno, ať reaguje. Ať řekne, že to bylo jen blbý ráno… Nebo několik posledních blbých rán…
Reagovala: „Jo, to bude. Bude lepší to skončit.“ řekla chladně.
Nechápal jsem…
„Nerozumíme si.“ pokračovala.
Kurva, to není pravda! Rozumět si znamená všechno, nebo ne?
„Naopak, to jediné, co je mezi náma je to, že si rozumíme.“ řekl sem a doufal, že na tom postavíme všechno znovu.
Odvrátila se. Ser na to, tohle už nezachráníš. Má jasno. Nechtěla se mi dívat ani do očí. Dřív než by řekla něco, z čeho bych se taky nemusel dostat, řekl jsem: „Já půjdu.“
Neřekla mi nic, nechtěla mě zastavit, nechtěla. NE-CH-TĚ-LA. Šel jsem. Naposledy jsem šel.
Jsem za dveřma a je to fakt na hovno. Nemůžu zazvonit. Pravděpodobně by mi otevřela s telefonem v ruce volající to zrovna svý kamošce. Že už je volná. Jako by mi v tu chvíli ochrnuly ruce.
A dál?
Dál nic, kámo.
Dál je to můj problém a já si třeba napíšu nějakej zasranej seznam, kde si napíšu její plusy a mínusy a mínusu napíšu víc a pak mi bude dobře, protože se uchlácholím kusem papíru.
Hovno. To nepomůže. Jedině, až těm mínusům začnu sám věřit.
Začnu co nejdřív. Musim.
/Chlapec se strachem, že dívka otevře a uvidí ho plakat, odejde z domu a snaží se zapomenout cestu./
