Vánoce se vysoutěžit nedají

Hana Strejčková se na svém blogu v článku Hyenismus ve světě dětí spravedlivě rozhořčuje nad průběhem dětské mikulášské besídky plné vzájemné bezohlednosti, završené okradením jednoho z přítomných děvčátek. Zároveň se ptá, co se to s dětmi i jejich dospělými děje. Pokusím se jí odpovědět.

Článek je vlastně rozhořčeně položenou otázkou, proč se k sobě takhle chováme a nepřímo vyjádřeným přáním, aby tomu bylo jinak.

Pokud si jej přečtete, myslím, že se mnou budete souhlasit, že jádro pudla je skryto v samotné formě besídky. Totiž její soutěžní podobě.

Všeobecně neustále soutěžíme a soutěžíme. Jako by neexistoval jiný model společné existence. Individuální výkon nebo jedinečný vzhled zbožšťujeme a vystavujeme nekritickému obdivu. Nad důsledky, které to přináší, pak krčíme bezradně rameny a nechápeme, z čeho vzešly. I okradená holčička byla podle autorky příběhu „nejšikovnějším a nejroztomilejším andílkem karnevalu!“ a za to zřejmě i odměněna Legem. Na první pohled poctivá a spravedlivá soutěž. Jenže právě v ní je zakopaný pes.

Teď by se hodil nějaký teoretický traktát, rozebírající přínosy a nevýhody soutěžního modelu. Člověk se ale nejlépe učí na konkrétním příkladu, a tak je nejjednodušší vrátit se k příběhu Hany Strejčkové a podívat se, co soutěž skutečně vyvolává:

„Některé děti se ale při každé soutěži hnaly na jeviště s takovou vervou, že srážely ty menší. A dokonce, když mohl soutěžit pouze ten, kdo chytil míček, silnější a dravější ani nezaváhali a vyráželi je z rukou těm slabším, menším a pomalejším. I rodiče překvapovali, vysazovali své potomky na podium, aby všechny ostatní předběhly. Jakoby společným mottem bylo: „Vyhrát za každou cenu! Já jsem nejlepší!““

Myslím, že to nepotřebuje další komentář. Účastníci karnevalu si v modelové situaci zažili to, čím žije celá společnost. Soutěžíme. A protože v soutěži může vyhrát jen jeden, vydáme ze sebe nejdříve úplně všechno. Když to ale nestačí, saháme k dalším nástrojům. Sportovci k dopingu, podnikatelé k úplatkům, politici ke lžím a podvodům, soused okrade nebo alespoň poškodí souseda. Všude spousta frustrace, řevnivosti a zloby.

Chováme se k sobě takhle proto, že neustále soutěžíme.

Mohl bych teď skončit, neboť na otázku v úvodu jsem odpověděl. Chci ale přemýšlet i o tom, co mohli pořadatelé besídky udělat jinak.

Jako první asi napadne, nechat děti, ať si něco vyrobí, namalují, vymodelují a svůj výrobek si následně odnesou domů. To se velice často i děje. Sice už nesoutěžíme, ale ještě pořád tomu něco chybí.

Je to spolupráce, společná tvorba a společné prožitky. Ty jsou nebo by měly být cílem podobných společenských setkání. Zcela prozaicky je to o hledání a přípravě činností a prožitků, které budou účastníky spojovat a nikoliv rozdělovat. Teprve při nich vzniká potřeba vzájemné komunikace, dohody, společného hledání řešení,...

Je nasnadě, že při uplatnění takového modelu vznikají kvalitativně odlišné vztahy. Jsou to situace, z nichž vychází vítězně všichni. Při nich pak může vznikat i to, co si navzájem před svátky přejeme a marně zkoušíme sehnat v obchodech. Totiž příjemné prožití svátečních dnů.  

"Naučte se rozumět dětem i sobě a mějte z výchovy radost." :O>)