Smlouvy s rodiči vyřeší nevhodné chování dětí ve škole II

Tenhle na oko mocný džin znovu vylétl z kouzelné lampy, i když jeho muezín Josef Dobeš už na ministerstvu školství dávno není. Některé věci mají prostě neuvěřitelnou setrvačnost. Znovu čtu na internetu články o „zázračné smlouvě“ a je to náramně humorné čtení, protože pitomostem se člověk od srdce rád zasměje. Jenže pozor,....

... jsou tu ohlasy, které uvádějí, že se smlouva, zavazující rodiče k odpovědnosti za chování dítěte ve škole, setkává s úspěchem a přináší prokazatelné pozitivní efekty. Děti se prý chovají lépe.

To nelze brát na lehkou váhu. Něco pozitivního se skutečně děje. Jenže jaksi mimochodem. Je to něco jako nežádoucí vedlejší účinek léku. I když v tomto případě vlastně žádoucí. Ale pořád vedlejší a nevědomý.

V celé věci se míchají seno a sláma a podávají se v jedné krmné dávce. Zastánci „slámy“ (hrozeb tresty a sankcemi) si myslí, že právě ona přinesla kýženou změnu. Roste tak jejich sebevědomí a víra v účinnost slámy.  Na „seno“ jaksi zapomínají nebo o jeho přítomnosti v krmné dávce vůbec nevědí.

Je to hodně krkolomná metafora? Pokusím se ji rozkrýt. Uzavírá-li škola s rodiči nějaké ujednání týkající se dítěte v jeho přítomnosti, naplňují všichni to nejlepší, co je možné pro vzdělání a vývoj dítěte udělat. Dochází totiž k setkání a vzájemnému přiblížení mezi školou, rodinou a dítětem.

O tom si přeci sní nejeden kantor, nejeden školní psycholog nebo pedagogický teoretik. (Tady jsme v rovině „sena“.) Navíc se obě instituce, tedy škola i rodina, naplno zajímají o jednání dítěte a berou ho do hry. (Další dvě porce „sena“.) Nerozhodují o dítěti bez něj ani si o něm a bez něj neposílají stížnosti a omluvy prostřednictvím žákovské knížky.

Kouzlo „zázračné smlouvy“ skutečně spočívá v tom, že se opravdu a naživo sešli lidé, kteří si na sebe udělali čas, zajímají se o sebe navzájem a společně hledají řešení nějakého problému nebo svízele. Dítě se stává účastníkem vyjednávání budoucích pravidel. A proto je ochotno je následně respektovat. Proto se lepší. (Pořád rovina „sena“.) Ve smlouvě zapsané sankce („sláma“) dávají celé věci jen hořkou pachuť nedůvěry, kterou by si všichni společně mohli odpustit. I bez nich by to fungovalo. A nejspíš i lépe než s nimi.

Plyne z toho nějaké poučení? Myslím si, že plyne. Abychom se nemuseli prodírat trapností jednání nad sankční smlouvou, bylo by dobré, kdyby spolu škola, rodiče i děti skutečně spolupracovali, aby se skutečně zajímali všichni o všechny. Nikoliv si jen odbýt povinné třídní schůzky dvakrát do roka, na kterých se stejně o sobě navzájem nic nedozvíme, nebo podepsat poznámku v žákovské knížce a myslet si něco o „blbé úče“. Nedej bože to vyslovit před dětmi nahlas.

Jak z toho ven? Přeci vzít si z nešťastné štrapáce „zázračné smlouvy“ to nejlepší, co v ní je. Tedy „seno“. Jít hned po prvních třídních schůzkách s ostatními rodiči, třídní učitelkou a třeba i ředitelkou do hospody. Pokecat a přiblížit se jedni druhým. Nebo ještě lépe udělat třídní schůzky za přítomností dětí a jít pak do cukrárny úplně všichni.

 V cukrárně hned vymyslet a iniciovat aktivitu, kde se všichni znovu potkají a budou něco společně prožívat. Jít jednou měsíčně do kina nebo na procházku městem, něco ve škole spravit, podívat se do zaměstnání jednotlivých rodičů,… Určitě vás napadne víc a lepších věcí, než jsem teď schopen vymyslet od klávesnice já. Každý jsme jedinečný, každý se pohybujeme v jiném prostředí, pracujeme v jiném oboru, máme jiné nápady.

 Důležité ale je, aby se to vše dělo společně, zapojením všech stran. Aby se plánování, příprav i realizace všech nápadů zúčastnili všichni a každý si k tomu mohl říci své. Tedy rodiče, učitele i děti. Pak to bude skutečné, živé a lidské.

 Vznikne tak tisíc a jedna příležitost ukázat dětem bez jakéhokoliv vysvětlování, co je to vzájemná úcta a slušné jednání, ohleduplnost a takt. Uvidí to u nás. Smlouva se sankcemi tak úplně ztratí své kouzlo. Zbude v ní už jen ona „sláma“, kterou nikdo nebude potřebovat.

Přivést děti do školy, to není jako odložit své pěstěné rybky do akvária, kde se nám o ně postarají. A běda jak ne. Je to jako přiženit se do hodně velké rodiny a žít s ní sakramentsky velký kus života.

  Ve společnosti, kde se všichni straníme všech, to bude chtít hodně velkou odvahu zvednout se a iniciovat něco takového. Pokud to ale neuděláme, nezbude nám, než se nechat prudit „slámou ministerských smluv“.

 A ještě douška. Říkáte si, kde na to brát čas? Musím odpovědět otázkou. Na co jiného, než na život se svými dětmi a lidmi kolem sebe bychom ten svůj čas měli mít?

Přečtěte si také: "Narozeniny plné opičí lásky"