Demokracie: vláda lidu, ne stranických elit

Vládní návrh zákona o obecném referendu je viditelně maximální kompromis mezi voláním občanů po demokracii a ochotou elit vzdát se části moci. Koaliční politici se dohodli, že jsou témata, o kterých občan bude smět debatovat a navrhovat i jejich řešení - třeba kouření v restauraci nebo letní čas - a potom tu budou témata, která mu do rukou nepatří, například zvýšení daní, odvolávání politiků nebo změny Ústavy, tedy například zrušení Senátu. Přitom zrovna o těchto věcech by měl rozhodovat nejlépe jenom občan. Tedy ten, kdo daně platí, by měl rozhodovat, v jaké výši je ochotný je platit - nikoliv ten, kdo je utrácí. To je jasný a staletý princip, o který bojují celé generace svobodomyslných lidí. Boj za právo schvalovat výši daní stojí jak za prvním prapředkem všech ústav Magnou Chartou, tak za francouzskou občanskou revolucí nebo revolucí americkou. To, že elity odmítají, aby občané mohli měnit Ústavu, je paradoxem v momentě, kdy jedním dechem ústy ministra pro lidská práva říkají, že je pro platnost referenda nutná účast alespoň 25% voličů, a to proto, aby o zákonech nerozhodovala menšina, a zároveň bez ostychu jen pro sebe požadují privilegium, aby o nejzásadnějším a nejzávaznějším dokumentu této země mohla rozhodovat opravdu jen nejužší menšina obyvatel. Tedy vyvolené necelé tři stovky poslanců a senátorů z deseti milionů obyvatel. Těm stejným politikům vůbec nevadilo, že je před měsícem zvolilo na lukrativní místa do Evropského parlamentu pouhých 18% voličů a v případě senátorů je to ještě méně. Podle návrhu vlády bude k vypsání referenda potřeba 200 tisíc podpisů občanů, což je také více než je běžné v jiných demokratických zemích.

V diskusi nad tím, zda a jaká omezení má mít referendum, je třeba se vrátit ke kořenům a k principu fungování demokratického státu. Dovolím si citovat z americké Deklarace nezávislosti  Thomase Jeffersona: „...Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svou pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za vhodné pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.“ 

Všechna moc pochází z lidu. Lidé tuto moc - zákonodárnou i správní (v demokracii alespoň teoreticky) - dobrovolně delegují na své zástupce. A pokud chceme nazývat náš systém demokracií, musí platit princip oné dobrovolnosti. Protože v momentě, kdy přiznáme, že moc občanů si vládnout neexistuje a že ji musí předat vybraným zástupcům povinně, pak už to nemá s demokracií nic společného. 

A jak by ne, je to totiž jejich země, nikoliv vybraných pár stovek vyvolených.  

Občané musí mít v demokracii možnost kdykoliv moc vykonávat přímo sami. Oni, nikoliv elity, musí mít právo měnit Ústavu, oni, nikoliv elity, musí mít právo vyjádřit se k daním, které platí, a samozřejmě mají neoddiskutovatelné právo své zástupce odvolat a zvolit jiné, a to kdykoliv, kdy se rozhodnou občané - ne ti vyvolení, o jejichž odvolání se jedná. 

Toto, tedy svrchovaná a politiky neomezená  kontrola občanů nad vlastním státem a jeho zákony definuje demokracii. Demokracie, o níž si otírá ústa kdekdo, ta skutečná, však naše pseudodemokraty děsí jak čert kříže.