Po dalším nepovedeným manželství, kdy jsem zjistila, že chlapa bych měla registrovat jen z projíždějícího rychlíku, jsem si přinesla domů Bobíka. Jméno dostal podle známý reklamy, i když za stejným účelem jsem si ho nepořídila. Nemám pánev Vok.
Po příchodu domů jsem ho seznámila s celým patnáctimetrovým bytem. To aby se někde neztratil, chudák malinkej. Z mý náruče mu vykukovala korálková očíčka a hnědej čumáček. Jak ze štupovací bavlnky. Vypadal nadmíru spokojenej. Z okna si se zájmem prohlídl vnitroblok a rovnou dostal přednášku, že na parapet teda ani náhodou, že pro něj nemíním běhat každou chvíli na dvůr. Zdálo se, že pochopil.
V koupelně už sebou začal šít, tak jsem ho rychle osprchovala. Za chvilku byl vyfrotýrovanej, vyfénovanej kožíšek a zabalenej v dece. Taková překrásná, voňavá kulička k zulíbání.
Opatrně jsem ho položila na připravený místečko. Byl evidentně překvapenej, že bude spát se mnou v posteli. Kde žil předtím, nevím. Tam se s ním asi nemazali, nejspíš byl v nějaký potupný lepenkový krabici a to ještě, kdo ví jestli a kdo ví s kým ?
Chvilku jsem ho hladila, zkusila dávat běžný povely, jako „sedni, lehni, dej pac.“ Nějak mu to nic neříkalo a jen tak po očku mi dával najevo, že by radši spal a ať si trhnu. Byl hodnej, ani nepískal, když jsem ho v noci zalehla. Až jsem se kolikrát vzbudila a zkoumala, zda ještě žije.
Ráno jsme proběhli Stromovkou, přiletěli domů a já musela mazat do práce. Než jsem odešla, posadila jsem ho k televizi, aby se aspoň něčím zabavil. A přísahala, že přijdu brzy.
Celý dopoledne jsem byla jak na trní, jestli se mu nestejská. Přeci jen je v novým prostředí. Ale utěšovala jsem se, že si to tam prošmejdí sám, bez mejch blbejch keců, co smí a co ne. V poledne jsem za ním přiběhla. Našla jsem ho smutně sedícího před obrazovkou televize. Já, blbec, mu ji zapomněla zapnout !!!
A tak jsem mu, z lítosti nad jeho utrpením, slíbila výlet letecky do Egypta. A poletí nejen plyšák Bobík, ale i opičák Karel, medvěd Brumla a slon Jumbo.
Zasloužej si to všichni. Ani jeden neprotestuje, jsou zticha, zbytečně neotvíraj ledničku, i když vědí, že v ní nic není, nekrkaj nahlas, neprděj u oběda a hlavně nemlaskaj. Neodporujou, naslouchají mi, prostě jsou jak myšky a ještě s nima můžu spát bez obav, že bych něco zvorala a pak měla půlroční tichou domácnost.
Takhle začíná stáří .....
