Kdysi, po ročním hledání, mě okolnosti donutily k uveřejnění inzerátu. Jelikož obligátní: “Hledám práci kdekoliv,“ se minulo účinkem, napsala jsem inzerát tohoto znění: „Mladá, krásná, inteligentní, 52-letá, zdravotní sestra, hledá zaměstnání.“ Zn: „Naučím se cokoliv. Mimo práce s bagrem, umím vše !!!“
Nečekala jsem haldy odpovědí, to ani náhodou. Jedinou reakcí na můj inzerát byla esemeska, která mě teda dostala:
„Nechala byste si vyfotit své nohy v punčocháčích ?“
Trochu mě to rozhodilo, dlouho jsem si prohlížela svá, křečovými žílami protkaná lýtka a marně přemýšlela, kolik by to tak mohlo hodit.
Po nějaké době jsem zapomněla, že jsem tenhle děsně „vtipný“ inzerát vůbec vyplodila a začala se smiřovat s myšlenkou, že mi práce není souzena. Podzim života nejspíš nestrávím na Mallorce, ovívána pavím peřím místními domorodci, v jedné ruce drink a v druhé dlouhý kouř. Občas jsem hodila řeč s bezdomovci, abych si udělala aspoň malou představu, co jejich způsob života obnáší. Procházka růžovým sadem to tedy zřejmě nebude.
A pak najednou zadrnčel telefon.
Příjemný, ženský hlas mi sdělil, že bych v jejich firmě mohla pracovat a sjednal mi schůzku na pátek ráno v 8 hod. Byla jsem tak rozrušená z toho, že se mi vůbec někdo na inzerát ozval, že jsem ani nevnímala, co mi hlas na druhé straně telefonu říká. Co to je za firmu a co bych tam jako měla dělat a hlavně, kde že to vlastně je ??? Obratem jsem volala zpět a dozvěděla se, že sídlo mají v jisté Nejmenované ulici. Jelikož jsem se cítila jak největší debil na světě, netroufla jsem si zavolat podruhé, protože název firmy jsem opět nějak nezaregistrovala.
V osudný den jsem vyhrabala ze skříně to, dle mého soudu, nejlepší a nejvhodnější oblečení k prezentaci své osoby ve firmě, o které jsem věděla tolik, co by se za nehet vešlo. No nevadí, sice „šaty dělaj člověka“, ale v džínách dnes chodí kdekdo a v bundách od Číňana taky. Stejně jsem nic jiného neměla.
V Nejmenované ul. sídlila jediná firma, takže jsem ani nemusela uplatňovat svůj důvtip. Nápis Pečovatelské centrum, už jasně napovídal, o jakou práci se jedná. Byla jsem uvedena do uličky před kancelářemi, posazena na židli a vyzvána, ať čekám. Poslušně jsem usedla. Vzápětí vstoupila krásná, štíhlá, nádherně oblečená dáma, která se mě zeptala, zda jdu taky na pohovor. Moje sebevědomí kleslo na nulu. Kývla jsem, že ano a ona si dřepla vedle mě. Po koutku jsem si ji prohlédla zblízka a mé ego zachrochtalo blahem. Sebevědomí opět nepatrně stouplo. Dáma v mém věku, tedy kolem padesátky, maskáro se roztékalo po tváři, oční linky rozmazané a evidentně šila taky u Číňana.
Byla zavolána jako první. Za pár minut vyšla mírně pobledlá a značně se potící, což bylo znát i přes silnou vrstvu make-upu, který už zanechal stopy nejen na límečku bělostné blůzky, ale i na bujném poprsí, tedy přímo na bradavce. Špitla pozdrav a odkráčela.
Tak a teď jsem na řadě já. Hned, jak jsem vešla, došlo mi, že jsem v kanceláři ředitele.
Velký konferenční stolek kraloval mezi pohovkou a několika křesly. Trochu mě vyděsilo množství lidí, kterým jsem byla postupně představena a oni mně. Pochopitelně jsem si nezapamatovala ani jedno jméno, jen pan „První nejvyšší“ nešel přehlédnout. Po úvodním ceremoniálu se všichni pohodlně usadili do křesel u konferenčního stolku. Žádné volné místo nezůstalo, tudíž nedalo moc práce zjistit, že mezi ně tedy jistě usazena nebudu. Na mě zbyla tvrdá židle u malého stolku. Tak nějak stranou od vrchnosti.
Postupně mi kladli otázky. Co jsem ve svém životě dělala, proč hledám zaměstnání, co jako očekávám od téhle práce, apod. Kupodivu byli všichni velice příjemní a milí. Tudíž jsem po pravdě odpovídala a ani se mi neklepala kolena. A dokonce jsem i pochopila o jakou práci se jedná. Stala by se ze mne okrsková sestra. Dnes, hezky česky řečeno, koordinátorka, která má na starosti lidičky v Domě s pečovatelskou službou, osm pečovatelek, jednoho řidiče a asi 150 klientů v terénu. Na konec mi sdělili, že mají více uchazeček a že se mi určitě ozvou. Odcházela jsem nadšená a modlící se, aby mě vzali. Po roce stráveném na Úřadu práce, jsem měla staženou prdélku.
Druhý den se ozvala paní vrchní a sdělila mi, že mám práci !!!
Nikdy v životě jsem netušila, jakou radost mi udělá zjištění, že budu muset každé ráno vstávat v 6 hodin !!!
PS:
Tenhle "příběh" začal v roce 2007.
Pokračování příště …....... o práci, klientech a hlavně o "mých" pečovatelkách, kolegyních, apod.
