Na začátku svýho pisálkovství jsem tvrdila, že nikdy nebudu psát o politice. Výjimku neudělám ani teď, ač titulek říká, že jo. Jen bych ráda přišla jistý věci na kloub. Nejen proto, že jsem se projevila jako „husa hloupá" v diskuzi pod článkem „Omluva panu Jiřímu Paroubkovi" od V. Kroupy, když jsem během půl hodiny „převlíkla kabát," ale hlavně kvůli tomu, že jsem s úžasem zírala, jaký množství čtenářů politiku „žere." A ejhle, byla tu inspirace ku psaní.
Není to o mých politických názorech, ani o dění v týto prapodivný instituci, ani žádná omluva panu Kroupovi, natož panu Paroubkovi. Vlastně to s našimi „zákonodárci" ani nesouvisí. Tohle téma totiž bylo a bude rozepsáno tolikrát, že by pidičláneček s mejma pitomoučkejma názorama, zapadl v propadlišti blogů.
Web iDNES nabízí denně tak 90 % článků o Paroubkovi a jiné zvířeně a mě napadlo, udělat si takovej malej, soukromej průzkum.
Chci přijít na to, proč titulky s obsahem třeba jen náznaku, že článek bude o politice, přiláká vždycky takovou spoustu lidí ? Tolik studijního materiálu na jedný hromadě a těch diskuzních radilů a mouder z nich padajících ? Včetně mě. I já se nechala unést a přispěla svojí trapnou "troškou do mlýna." Už to nikdy neudělám. Pane Kroupo, máte pravdu, politika není zrovna moje silná parketa.
A tak pročítám, zkoumám, srovnávám politický články s těma „obyčejnejma." Jak výši karmy, počet čtenářů a příspěvků, jejich obsah, kdo, jak a čím přispívá do diskuze.
Původně jsem se v sobotu chtěla věnovat úklidu. Podlahy už dlouho škemraj o trochu vody a koberec sentimentálně vzpomíná na vysavač. Abych neměla výčitky svědomí, aspoň jsem letěla zapnout pračku. A honem zpátky, aby mi náhodou něco neuteklo, jelikož články přibejvaj jak houby po dešti. A furt dokola. Paroubek ..... Paroubek ..... Paroubek ..... pět minut nic ..... a pak pro změnu zase Paroubek.
Najednou slyším vzdálený šumění. V tom tichu dost zvláštní zvuk. Vylítla jsem jak slepice z kurníku ( teď jsem si naběhla :-) a hned v kuchyni sebou třískla na zem. Díky klouzavý tekutině, co pračka vypustila přes práh koupelny ..... Podlaze se splnil sen.
Okamžitě jsem „přešaltovala" z politiky do reality: „Kterej blb zapnul pračku a nedal hadici do záchodu ??? Jsme v bytě jen my dva a já to teda nebyla !!!"
Nic netušící manžel dobře slyšel, jak ho častuju nelichotivejma slovama, ba i vulgárníma, v záchvatu vzteku. Já tu pračku přeci nezapla, vždyť jsem ji měla připravenou na ráno, tak kdo to asi byl ? Přesvědčovala jsem v duchu sama sebe.
Můj drahý mi chvíli mlčky nosil suchý hadry a pomáhal vytírat, poté občas jen tak nejistě podotknul, že on a pračka spolu dávno nekamaráděj.
A jaký tu budeme mít konečně čisto, jak budeme z podlahy jíst, ušetříme peníze za vodu, protože nebudem muset mejt nádobí a za tím sporákem ..... "No koukni, mámo, co tam je za brajgl. A kdy že jsi naposled vytírala ? A ty dvířka od linky, no to je hrůza. Mám je taky umejt ?"
Neustále vedl takový podivný, pro něj asi vtipný "hahařeči." Zřejmě už věděl svý, tak mě nechal dusit ve vlastní šťávě. To už jsem mlčela, vědouc, že by mý odpovědi vyvolaly něco horšího, než vytopení souseda pod námi.
Bylo hotovo, koupelna i kuchyň vycíděná jak z fotek v časopise o bydlení. Sedla jsem si na zem, že si zapálím tu zaslouženou a najednou si vzpomněla. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Vstala jsem a s výrazem postřelený laně, šla obejmout svoji drahou polovičku a kajícně se přiznala.
Můj muž je velkorysej - nezabil mě !!!
S úlevou jsem si konečně zapálila cigáro ..... Obráceně !
Ještě stále nemyslíc po předchozím zážitku, letěla cigareta, rychlostí blesku, do koše, kterej vzápětí vzplanul. Chytla jsem první lahev, kterou jsem zahlídla ..... Byla v ní vodka !
Výhřevnost bakelitovýho kýble, plnýho papíru a hořlaviny, by ocenil kdejakej bezdomovec.
V paměti jsem vylovila úryvek z protipožárního cvičení před sto lety ..... Písek ! Udusit peřinou ! Dekou ! Kabátem ! Písek mám jen na nádobí a přes šlehající plameny bych se k tomu čtvrtkilu stejně nedostala. Předsíň s pověšenejma bundama a kabátama byla nejblíž.
Hasiče jsme nevolali, ale málem stopětapadesátku, když můj muž zjistil, čí kabát jsem popadla. Velkorysost ho mírně opustila, přesto ještě žiju.
Jak dlouho jsem se plazila v kuchyni, už není nijak zajímavý.
A teď jsem jen zvědavá, jestli na můj titulek klikne taky tolik lidí, jako k článku pana Kroupy.
