O nezahojených ranách z privatizace a obhajobě škodlivých principů

Můj poslední blog s názvem "Proč je dobré privatizovat a proč se privatizovat nebude" vyprovokoval mnoho diskutujících ke kritické reakci na mnou prosazované názory. Na tomto místě bych rád obhajobu soukromého vlastnictví v oblasti školství a zdravotnictví dále rozvedl.

Zdravotni pece dle socialistu - nekvalitni, ale zadarmoRadek Cihla, MF DNES

Z diskusních příspěvků jsem vybral ty, které považuji za nejdůležitější, přičemž jsem je rozdělil a „zastřešil“ pod tři tematických okruhy:
Argument 1 - Těm, co chtějí nižší daně, jde jen o sebe
Argument 2 - Privatizace = podvod
Argument 3 - Školy a nemocnice nemají být už z principu ziskové
Jak napovídá už titulek tohoto blogu, z kritiky diskutujících bylo patrné, že někteří stále vnímají nezahojené rány z privatizace devadesátých let, další zase obhajují principy, které osobně považuji za velmi škodlivé a nebezpečné.
Argument 1 - Těm, co chtějí nižší daně, jde jen o sebe

Jedna z diskutujících vznesla vůči mnou zastávanému postoji závažné obvinění. "Je vidět , že autor je mladý a asi dopředu trpí představou, že díky daním /státu/bude muset holt šetřit na nějaký ten svuj sen/auto, Pc/ trochu déle..."
Ano, autorka tohoto příspěvku má v něčem pravdu. Přesto je zapotřebí její slova do značné míry korigovat. Svojí představou rozhodně netrpím, naopak jsem s ní spokojen. Jde mi o můj sen (vizi), uznávám. Není jím auto ani PC a v současné době na něj nikoliv díky, ale kvůli státu našetřit nemohu. Našetřit se na něj vlastně nedá, je to sen abstraktní. Ten sen či vize se jmenuje vysoká kvalita školství a zdravotnictví.
Nyní stát vybírá od občanů daně, aby jim za ně zdravotnické, vzdělávací a mnohé další služby poskytoval. Jenže tyto služby jsou občanům poskytovány mnohdy v neuspokojivé kvalitě. Je proto žádoucí, aby stát peníze, které vybírá na daních, ponechal v pomyslných peněženkách občanů. Oni sami by si mohli vybrat, zda tyto peníze investují do nákupu hmotného statku (automobilu) nebo do „nákupu vzdělání a zdravotní péče“ od soukromých škol a nemocnic. Ostatně i ono zmiňované PC pokládám za dobrou investici do vzdělání a věřím, že nákup PC v ceně 20 tisíc Kč může být v řadě případů lepší investicí do vzdělání než v případě, kdy tyto peníze ponecháme státu a on za ně uhradí měsíční mzdu špatnému učiteli.
Jistě, za uspořené peníze na daních se dá pořídit i auto. Pokud by ovšem došlo k privatizaci škol a občané by je již nemuseli nadále prostřednictvím státního přerozdělování dotovat, doporučoval bych tyto „uspořené“ peníze investovat do vzdělání.
Argument 2 - Privatizace = podvod
Hned několik diskutujících zavrhlo myšlenku privatizace škol a nemocnic proto, že dosud nejrozsáhlejší privatizace na našem území podle nich skončila katastrofou. Byť uznávám, že privatizace z devadesátých let v jednotlivých případech skončila politováníhodným výsledkem, nesdílím s diskutujícími názor o celkově negativním dopadu této privatizace. Obecné zavrhnout privatizaci kvůli podvodům, jichž se v jejím průběhu dopustil "pirát z Prahy" a jemu podobní, je zhruba stejně rozumným řešením, jako když se rozhodneme přestat létat na základě toho, že se k nám donese zpráva o leteckém neštěstí.
Souhlasím s tím, že případná privatizace školských a zdravotnických zařízení by si vyžádala důkladnou přípravu, jež by eliminovala veškerá možná rizika podvodů, korupce apod.
Argument 3 - Školy a nemocnice nemají být už z principu ziskové
Tento názor pokládám za vůbec nejnebezpečnější, nejškodlivější a nejhodnější zavržení. Budeme-li prosazovat myšlenku, že školy a nemocnice mají být z principu neziskové, bude boj za zvýšení kvality poskytovaných služeb ve školství a zdravotnictví bojem s větrnými mlýny. Stát jednoduše není motivován k tomu, aby své služby zlepšoval, protože má své příjmy předem jisté a navíc mu nikdo nekonkuruje. Majitelé soukromých škol a zdravotnických zařízení by v případě existence zcela volného trhu byli jednoznačně motivováni k poskytování služeb co nejvyšší kvality. Navíc jak známo u soukromých podniků dochází mnohem snadněji k vytlačení neefektivních podniků z trhu než v případě podniků státních. Kdo chce dopřát sobě i ostatním kvalitní zdravotní péči a vzdělání, musí si uvědomit, že bez toho, aby tyto služby poskytoval někdo, jehož motivací je zisk, to nejde.
Školství a zdravotnictví jsou službami. V sektoru služeb jde o to zajistit klientům (pacientům, žákům, jejich rodičům) nejlepší servis či péči. Školám a zdravotnickým zařízením, která nabízejí kvalitní péči a o jejichž služby je zájem, nemůžeme právo na zisk upírat. Učitele a lékaře bude mnohem lépe než stát motivovat soukromník, který se s nimi alespoň částečně podělí o zisk například prostřednictvím prémií.
Na závěr si dovolím zájemce o problematiku úlohy vlády v procesu vzdělávání odkázat na knihu Miltona a Rose Friedmanových: Svoboda volby, konkrétně na kapitolu 6 s názvem Co je špatného na našem školství?