Snaží se pan ministr Plaga o reformování nebo naopak deformování českého školství?

Ministr školství Robert Plaga přišel se dvěma návrhy, které nejenom u pedagogické veřejnosti vyvolávají velké rozpaky…

Již pozítří začne nový školní rok, který nepochybně bude pro žáky a jejich učitele velmi náročný. Považuji totiž za dosti pravděpodobné, že řadu škol či mnoho jejich tříd čeká během něho osud nucené karantény, nelze ani dopředu vyloučit, že v případě opětovného rozšíření pandemie Covid-19 znovu dojde na určitou dobu k plošnému uzavření všech škol v České republice, případně v nejvíce ohrožených regionech. V takovém případě by místo pravidelné docházky do školy čekala žáky a studenty výuka na dálku, kterou si spolu se svými učiteli již odzkoušeli během jarních měsíců letošního roku. Což je samozřejmě určitá výhoda.

Další pozitivní věcí v tomto směru je, že se ministerstvo školství rozhodlo uzákonit, že distanční výuka je v případě nuceného uzavření vzdělávacích zařízení pro žáky základních a středních škol povinná. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že když tomu tak letos na jaře nebylo, našli se takoví, kteří toho zneužívali. Není totiž pravdou (jak by se dle zpráv z některých médií mohlo zdát), že se do výuky nezapojovali pouze ti, kteří doma neměli potřebné technické vybavení – tj. počítač či tablet s připojením k internetu. Byť většina žáků měla k distanční výuce pozitivní přístup (aspoň tedy na škole, kde učím), našli se i takoví, kteří si ne úplně šťastně formulovaný metodický pokyn ministerstva školství vyložili tak, že pokud v daném předmětu prospěli v prvním pololetí, tak jim reálně nehrozí, že by mohli být nehodnoceni či hodnoceni pětkou, i když budou výuku na dálku zcela ignorovat.

Proto je dobře, že se vláda z této zkušenosti poučila a za uzákonění povinnosti účastnit se distanční výuky patří ministru Plagovi pochvala. Jak to však u pana ministra docela často bývá, i tentokrát ukázal, že dokáže pozitivní věc velmi rychle vyvážit nějakým negativním krokem. A v tomto případě šlo o krok, rovněž související s výukou na dálku. Jak jsem si totiž nedávno přečetl zde na iDNES, pan ministr vážně koketuje s myšlenkou, že by se distanční výuka zavedla jako součást běžného vzdělávání. Tedy, že by se žáci některé předměty nemuseli učit přímo ve škole, ale byli by vyučováni online přes internet i v době, kdy by žádná pandemie nebyla.

Jistě se najdou zastánci takového nápadu, kteří budou tvrdit, že jde o moderní přístup ke vzdělávání, hodný 21. století, či podobné nesmysly. Ne - byť se nám někteří „mediální vzdělávací odborníci“ snaží tvrdit, že při online výuce se toho mnozí žáci naučili více než při klasickém chození do školy, dle zkušeností nejenom mých, ale i řady kolegů z jiných škol, se kterými jsem o tom měl možnost mluvit, je realita jiná. A například i předsedkyně Asociace ředitelů gymnázií a ředitelka pražského Gymnázia Nad Štolou Renata Schejbalová na tohle téma říká: „Distanční vzdělávání považuji za krajní možnost. Není to stejné, jako když jste s žáky ve třídě nebo na nějaké osobní konzultaci. Jde o ten sociální kontakt. Nevidíte ty reakce. Když jasně vidíte ve třídě, že někdo nechápe, vysvětlíte to znova. Při online výuce tohle moc nejde.“

Za úlet číslo dvě, který se nedávno v hlavě ministra Roberta Plagy zrodil, považuji jeho návrh, aby se testy, které maturanti skládají v rámci státní části maturity, neznámkovaly, ale studenti z nich byli hodnoceni jen stupni „uspěl“ či „neuspěl“ (viz odkaz zde). Ani zde nepochybuji, že se najde řada těch, kteří budou panu ministrovi za tenhle nápad tleskat. Zvlášť, když maturitní testy z dílny společnosti Cermat jsou prakticky pravidelně terčem velké mediální kritiky (byť ne vždy oprávněně) již od roku 2011, kdy byla u nás státní maturita poprvé spuštěna.

Je zcela jistě legitimní diskutovat o tom, zda jsou maturitní testy moc těžké nebo naopak moc jednoduché, zda by úlohy v některých předmětech neměly být více orientované na reálnou praxi atd. Ale je moudré nechat známky na maturitním vysvědčení ve všech předmětech jen čistě v režii jednotlivých škol? Budou pak vysoké školy (tedy vyjma těch, které berou prakticky každého, kdo odmaturuje) mít jistotu, že například jedničkář z angličtiny z jedné školy má opravdu lepší znalosti než dvojkař či trojkař z druhé školy? A jakou váhu pak může mít například pro technické vysoké školy to, že uchazeč o studium složil maturitu z matematiky, když se z jeho maturitního vysvědčení dozví pouze to, že z ní „uspěl“? (Maturitní zkouška z matematiky totiž na rozdíl od češtiny či cizího jazyka vyjma didaktického testu žádné další části nemá.)

Pokud někdo namítá, že vysoké školy si znalosti z toho či onoho předmětu sami ověří u přijímacích zkoušek: při přijímacím řízení se ovšem často dávají body i za známky u maturity, někde je uchazečům přijímací zkouška odpuštěna právě díky dobrým známkám na maturitním vysvědčení, někde je dokonce na základě známek ze střední školy studentům v prvním ročníku vysoké školy přiznáváno prospěchové stipendium.

Jako učitel s více než pětadvacetiletou praxí pevně věřím, že ani jeden ze dvou zmíněných návrhů pana ministra Plagy nakonec schválen nebude. I když je totiž české školství již spoustu let kritizováno a je voláno po reformách, které mají jeho úroveň zlepšit, v tomhle případě by nejenom dle mého názoru nešlo o jeho reformování, ale naopak deformování.