Blog uveřejněný v MF Dnes, příloha Léto, 24.8.2010, rubrika "Blogeři píší pro Léto"
Indonéský kráter Kawah Ijen (na ostrově Jáva) je známý těžbou síry ve středověkých podmínkách, tedy především manuální prací místních kopáčů a nosičů síry. Není tu k dispozici vůbec žádná technika, síra vytěžená přímo v kráteru za nelidských podmínek (hlavně dusivý sirný dým bez dostatečného množství kyslíku – dělníci se přitom chrání jen tričkem přetaženým přes hlavu) se musí dostat právě na místo pod kráterem, kde právě stojíme. To znamená na zádech ji vynést pár set výškových metrů nahoru na okraj kráteru a pak 3,5 km dolů do vesničky.
Nosičů jsou asi tři stovky, každý urazí dvě cesty denně, odpoledne totiž už podmínky nedovolí pracovat, kráter je celý přikrytý sirným mrakem. Nosič si na ramena hodí bambusové ráhno se dvěma koši síry, celkem neuvěřitelných 70 až 100 kg nákladu! Aby se nemusel vracet celou cestu, nese vždy najednou dvě várky. Jednu poponese pár stovek metrů, odloží na příhodné místo, vrátí se zpět (tím si trochu odpočine), popadne druhou várku a přenese ji o kousek dál za odložený náklad. A tak až do vesnice, dvakrát denně. Samozřejmě si zkoušíme náklad zvednout, ale nejen že jej nezvedneme, dokonce jím ani nepohneme. A to jsme o hlavu větší a dvacet kilo těžší, než místní střízlíci.
Nosiči jsou různého stáří, od mladých kluků po staré pány. A zdá se, že právě ti starší to zvládají lépe, mají už na to léty vycvičený grif, který mladým chybí. Většina chodí v gumovkách, asi kvůli žíravé síře, jiní v bagančatech, potkáváme i několik nosičů zcela bosých, naprosto nepochopitelně, vždyť cesta vede většinou po ostrých kamenech, jen část je přes les prašnou klouzající cestou s prudkým spádem.
Pozorujeme techniku chodců a vidíme, že i obyčejná chůze s nákladem má svá pravidla. Při chůzi dělají drobné rychlé krůčky, nohy kladou za sebe do jedné linie jakoby šli po laně, což připomíná chůzi sportovních chodců s jejich kroucením zadní části těla. A čas od času si ráhno položené na jednom rameni nadhodí a před dokončením kroku pootočí horní polovinu těla, takže ráhno přeskočí na druhé rameno.
A za tu neuvěřitelnou námahu berou 40.000 Rp za 80 kg nákladu. Něco přes sedmdesát korun. Nedivíme se už, že jsou nám vděčni za každou tisícovku, kterou jim dáme za vyfocení. Klidně postojí, usmějí se, jakoby neměli naložený náklad, pod kterým bychom se my složili okamžitě k zemi.
Máme v nohách asi 650 výškových metrů, když konečně dorazíme na okraj kráteru ve výšce 2.386 metrů. Při zdolání jeho hrany se pod námi objevuje jedno z nádherných javánských panoramat – kráter zalitý tyrkysovým jezerem. Dech beroucí pohled nás fascinuje: poslední krok a zůstáváme stát zkamenělí na místě v němém úžasu.
Strmé stěny kráteru z erodované ztuhlé lávy se na místě našeho příchodu poněkud rozšiřují, skála je rozšlapaná do příjemného pískového chodníku. Barva jezera je neskutečná, skalní stěny kolem něj hrají také všemi možnými odstíny, dokonce až po červené žíly nějaké rudy. A skoro jako kýč vypadá motýl s každým barevným křídlem velkým jako má dlaň, který si tu jen tak poletuje.
Kousek popojdeme do závětří až na místo, kde stezka zamíří po skalních blocích dolů do kráteru, odtud máme nejhezčí pohled na jezero a sirné doly pod námi. Oblaka sirných výparů se valí ze štěrbin ve stěně těsně nad jezerem. Země je pokryta citrónově žlutými povlaky sirných krystalů, to ale vidíme jen tehdy, když vítr trochu rozežene dým. Dalekohledem sledujeme postavičky se zahalenými hlavami, jak se bezstarostně pohybují v oblaku síry, který když náhodou hodně zředěný dorazí k nám nahoru, tak nás začíná okamžitě dusit. Pozorujeme i červené skvrny rozžhavené horniny na místech vývěrů páry. A právě tady se láme síra, kterou ve velkých blocích nosiči holýma rukama nakládají do košů a vynášejí nahoru a hned pokračují na opačnou stranu dolů do vesnice.
Záznam povídání o Indonésii (i když více o Sulawesi, než o Jávě, prvních asi 5 minut je navíc obecných a radím je přeskočit) v TV pořadu "Travel Journal s Liborem Novotným":
