„Mno, nekdo ma za konicka pozirani mozecku svych sousedu za mesicniho svitu, nekdo je ochoten soutezit v pojidani svestkovych knedliku na Mistrovstvi světa a nekdo foti kvetinky. Holt si musime zvyknout, ze bizardnosti muze mit kde kdo, i kdyz zrovna ta vase uchylka je asi jeste horsi nez toho pana v bode 1.“
Tak to mně napsal jeden z kolegů blogerů do diskuze pod článkem s fotkami květin ze Srí Lanky (přičemž zrovna on si nafotil a na svém blogu nám kdovíproč představil nahou černošskou prostitutku, se kterou se seznámil při své humanitární misi v rozvojové Africe - prý "ebenová krása s tajemstvím"). A já přitom už v názvu avizoval, že o focení kytiček jsem byl požádán.
No nic. Teď jsem sice požádán nebyl, ale stejně jsem neodolal a část kostarické flóry jsem si zdokumentoval (většina fotek je z národního parku Tortuguero, část z parku Monteverde). Jel jsem sice pozorovat hlavně zvířata (o tom třeba někdy jindy), ale v deštném a mlžném pralese, který pokrývá většinu území této středoamerické zemičky (rozlohou i počtem obyvatel podobné České republice), roste tolik zvláštních rostlin, že se jejich focení prostě neubráníte.
Jak píšu výše, jel jsem hlavně pozorovat, ne fotit. Nejsem fotograf, jsem turista. Ale o své amatérské výtvory se přesto rád podělím. Berte to prosím tak. Následuje fotoreportáž, nikoliv fotovýstava. Vše foceno z ruky, bez stativu, často za špatných světelných podmínek (co jiného čekat v deštném pralese), mnohdy i ve spěchu, člověk občas není zcela pánem svého času. Tak se na mne nezlobte, že raději fotím, než abych pojídal mozečky svých sousedů za měsíčního svitu.
A hádanka na závěr: poznáte ten poslední květ (plod byste jistě poznali bez problémů)?
