Tedy objeven není zrovna správné slovo. On totiž nebyl objeven, ale určen. A to ani ne tak z důvodů vědeckých, jako spíše pro uspokojení turistů. Veřejnosti byl představen a zpřístupněn v pátek 2.7.2010.
Nevím, zda to má mít nějaký symbolický význam. Národní česká řeka, takřka jeden ze symbolů české státnosti, opěvovaná spisovateli a hudebními skladateli jako přírodní skvost, ta řeka tak drahá všem Čechům nejen že nemá zcela jasný počátek, ale ona dokonce i končí podivně – pohlcením menší a kratší řekou Labe, která ji bez milosti anektuje a sama hrdě pokračuje skrz Evropu do moře.
Vltava skrývá svůj počátek v rozsáhlém prameništi asi 600 metrů od německých hranic, 6 kilometrů od rázovité šumavské Kvildy. Přímo z Kvildy k prameništi vede asfaltová cestička, zprvu charakteristickými kvildskými loukami, později lesem proti proudu Teplé Vltavy. Většina turistů využívá pohodlí upravené cesty k cykloturistice, ale pěší procházka má možná větší kouzlo – jen je třeba včas uskakovat před cyklisty, zejména před těmi, pro které je cílem samotná cesta (a spolykané kilometry), okolí včetně pramenů je pro ně občas podružné.
Kvildské louky
Vltava pramení z rašelinišť a slatí porostlých lesem, kde se stovky proměnlivých pramínků a potůčků stékají do větších čúrků, takže určit ten jeden pravý pramen je zcela nemožné. Kromě toho je celá oblast v ochranném pásmu národního parku, kam je vstup mimo značené cesty přísně zakázán. Turisté jsou ale ve svém hledání neodbytní, a proto jim bylo splněno přání a pramen byl vybudován uměle – z jednoho víceméně náhodně zvoleného místa byl nevzhlednou černou hadicí sveden pramínek do umělé studánky, nad ní je vztyčena socha Vltavy s klíčem a turisté mají kam házet drobásky pro štěstí.
Starý pramen Vltavy
Pramen formou studánky samozřejmě vůbec neodpovídá charakteru rašelinového pramene a turisty tedy spíše mate – tak skutečný pramen Vltavy opravdu vypadat nemůže. Proto byl správou Národního parku Šumava vybrán a zpřístupněn pramen jiný – sice úplně stejně fiktivní, ale alespoň „opravdovější“. Z turistické cesty byl k němu vybudován asi stometrový povalový přístup po schůdcích a chodníčcích z čerstvého dřeva, kterým je možné vystoupat do zalesněného svahu nad cestou až k samotnému pramínku. Noha chodce se tak nedotkne vzácné půdy národního parku, a přesto se tak může dostat do středu lesa.
Poznání chtiví cestovatelé mohou sledovat vzácné i běžné rostliny podél chodníku, označené cedulkami s českým a latinským názvem. Informace doplňují infotabule přímo na zábradlí chodníku.
Pramen je mimo jiných příměsí nasycen i stopovým stříbrem, což mu prý dodává léčivé účinky (je vůbec stříbro léčivé?). Pramínek ze žlábku přímo svádí k napití. Má to ovšem dva háčky: jednak je na tabuli uvedeno, že obsahuje mnoho mikroorganismů a voda tak nemůže být označena jako „pitná“, jednak místní legenda praví, že kdo se z pramene napije, do roka se mu narodí syn nebo dcera – což může být pro někoho větší nebezpečí, než ta dyzentérie z mikroorganismů.
A kdo nemá dost zážitků z pramene, může pokračovat ještě o kousek dále (ono „kousek“ na Šumavě znamená často docela pěkný záběr, protože i „kousek“ může vést z kopce do kopce) a dojít do vysídlené obce Bučina na německé hranici. Tady je možné prohlédnout si zbytky bývalé železné opony. Zejména pro mladé by to měla být zastávka povinná, pokud možno s výkladem někoho, kdo si ty časy pamatuje.
Bučina
A na závěr hádanka - co za rostlinku je na poslední fotce (u pramene Vltavy ji sice neuvidíte, ale na jiných místech Šumavy ano). Je to tak lehké, že ani nevyhlašuji soutěž, s kterými se v poslední době roztrhl pytel.
Foto: Jana Novotná, text: Libor O. Novotný
Poznámka: foceno malým kompaktem.
