Jsou nabídky, které nelze odmítnout. Třeba oběd u Lovců lebek. Přece jen je to aspoň lepší, než nabídka na oběd u kanibalů, že ano.
Borneo. Malajsie, stát Sawarak. 270 km od posledního většího města Kuchingu, po pětihodinové cestě minibusem řídce obydlenou krajinou mezi zbytky deštného pralesa, přestupujeme na kanoe Ibánců, jednoho z kmenů nazývaných Angličany souhrnně Dajakové. Ibánci jsou dnes nejznámějšími potomky obávaných Headhunterů, Lovců lebek (neplést si s headhuntery z personálních agentur) na sarawackém území.
Kanoe je úzká právě pro jednoho člověka, sedíme čtyři pěkně za sebou na malých sedátkách vlastně pod úrovní hladiny, která sahá asi 10 cm pod okraj loďky. Jeden Ibánec sedí vpředu a naviguje mezi kameny a zbytky zatopených stromů trčících nebezpečně jako obranné kůly proti trupu lodi, druhý vzadu ve stoje ovládá motor a kormidluje. Motory už dávno nahradily tradiční vesla a bidla, bez nich by to byla cesta na dva dny. Takto to zvládáme asi za dvě a půl hodiny.
Začínáme u přehradní nádrže a plujeme proti proudu zatopené řeky, která pohltila prales starý stamiliony let, nejstarší prales na zemi. Na stejném místě tu kolem rovníku roste bez přerušení už 150 milionů let, amazonský bratříček má stáří sotva poloviční. Naštěstí se řeka brzy zužuje a plujeme ve stínu velikánů svírajících neprostupně řeku z obou břehů. I když „ve stínu“ to vlastně není, slunce zašlo a spouští se prudký liják, ohlašující počátek monzunového období. Asi něco jako nejprudší bouřka u nás, jen bez blesků. A trvající mnohem déle. Pláštěnka nemá význam, jsme mokří, jako bychom řekou plavali bez lodi. V třicetistupňovém vedru to naštěstí tolik nevadí. Schovat se není kam a není na to ani čas, potřebujeme dojet za světla a stmívá se tu brzy.
Nejhorší je peřej ve dvou třetinách cesty. Kanoe zůstanou před ní a nad nesplaným úsekem nás čekají jiné. Hned první krok na rozbahněný břeh a jsem zabořený do půli lýtka v jílovitém mazlavém bahně. Naštěstí sandály drží. Asi půl kilometru se škrábeme bahnitou pěšinou nejdříve nahoru, pod námi třicetimetrový sráz a dole hučící splašená řeka s trčícími skálami, pak snad ještě horší úsek zpět dolů k řece, místy s lezením po skalnatých plotnách. Naši domorodí průvodci se zatím neohroženě vrhají do řeky a na ramenou přenášejí motory lodí a další náklad přímo proti hučícímu proudu. Pořád trvá průtrž mračen. Rezignuji i na ochranu foťáku a věřím, že v igelitce to nějak vydrží.
Těsně před setměním dorážíme do našeho longhausu, „dlouhé chýše“. Celá vesnice tu bydlí pěkně pohromadě pod jednou střechou. Ve zdejším deštivém počasí to má své výhody, lidé nejsou izolovaní doma a mohou žít v jedné velké komunitě. Longhausy jsou běžně kolem 150 metrů dlouhé, po jedné dlouhé straně je společná chodba (asi 8 metrů široká), která slouží jako náměstí a korzo. Z ní vedou desítky dveří (bez zámků) do skromných bytů. Stěny bytů jsou jen kolem dvou metrů vysoké, i když střecha vše kryje ve výšce mnohem vyšší. Celé to připomíná „open space“ kanceláře. Ibánci jsou naštěstí malí, nám by stačilo stoupnout na špičky a vidíme k sousedům.
Odbočka:
„Jak to, že máte tolik dětí? Tady je přece všechno slyšet, to sousedům nevadí zvuky při intimních chvilkách?“
„U nás často prší.“
(opravdu, déšť je tak hlasitý, že se slyšíme většinou jen z bezprostřední blízkosti, prší tady prý takto silně každou noc, celoročně)
My bydlíme za řekou ve zvláštním longhausu pro turisty. Chtělo by se napsat, že náš pokoj je prostý, ale není to úplná pravda. Je méně než prostý – prázdná místnost 4x4, uprostřed dvě matrace a moskytiéra. Toť vše. Elektrické ani jiné světlo, natož koupelna nebo skříně. Vidíme jen díky mezeře mezi stěnami (připomínám – dva metry) a střechou. V noci chodbu osvětlí sklenice s palmovým olejem a zapáleným knotem. Je horko a stoprocentní vlhko. Tady opravdu nehrozí, že by naše promočené věci mohly uschnout.
Ibánky s naším průvodcem Patrickem už připravují večeři. Kuře na divokém zázvoru, rýže, salát z lesního kapradí. Vše omyté bahnitou vodou z řeky. Aspoň čaj že je převařený.
Příprava salátu z kapradí
Kapradí
Ráno nás bere Patrick na kratší procházku pralesem. Z hlediska plánovaného pozvání na oběd jsou zajímavé ananasy, zázvor, kapradí, bambus starší i mladý (výhonky). Blížíme se zpět k řece a Patrick začíná sbírat suroviny.
Bambusové výhonky
Opět nás čekají kanoe, nasedáme a pokračujeme dále proti proudu. Nejbližší město je teď kolem 350 km a osm hodin cesty. Kolem nás jen neprostupný prales. Horko a vlhko, naštěstí dnes neprší. Osvěžujeme se v tůni pod vodopádem, masáž zad proudem padající vody je po hrbení na sedátku v lodičce velmi příjemná. Jen ty protivné rybky, asi pěticentimetrové, kdyby tak nekousaly do lýtek a nártů.
Kolem poledne přirážíme k oblázkovému ostrůvku, třicet metrů v průměru, uprostřed soutoku dvou říček. Ibánci začínají mačetou mlátit do silně větvě, které sem zasahuje přes vodu z mohutného stromu na břehu. Přestože to na první pohled vypadá směšně beznadějně, po chvíli větev neodolá a částečně povoluje. To je přesně, co jsme potřebovali: část pevně drží větev na zbytku dřeva, konec je opřený o zem. Listí poskytuje závětří, šikmá větev zase základ pro improvizovaný gril. Někteří Ibánci začínají připravovat oheň, jiní nosí dřevo a bambus, další už čistí a myjí v řece suroviny.
Začíná se rýží. Do otevřeného bambusového kmínku se nacpe omytá rýže a zacpe se pevně listím. Vida, Papinův hrnec. Bambusy se opřou o gril a rýže se začíná dusit. Podobně se připraví i část přivezených kuřat. Také se vloží do bambusu, tentokrát trochu silnějšího. Střídavě se prokládá zázvorem, vše se uzavře a zase šup s tím na oheň.
Další kuřata se naporcují na menší kusy a nabodnou se na větve. Budou se opékat klasicky nad ohněm. Tomu ještě celkem věříme, ale když totéž provádí domorodci s hovězím, tak jsme poněkud nedůvěřiví, to přece nikdy nemůže změknout.
Salát z kapradí
My zatím pozorujeme hmyz
Kapradiny a bambusové výhonky se je lehce ovaří, zůstávají skoro syrové, prolité trochou palmového oleje. Zato lilek se griluje. Z česneku a chilli papriček se udělá zálivka. Škoda, že vodu aspoň nepřevařili. Ananas jako dezert samozřejmě syrový.
Asi za hodinu a půl Ibánci hlásí, že je hotovo. Začíná hostina. Z loděk vytahujeme sedátka, dostáváme dokonce talíře a vidličky, dnešní menu je nakrájeno a rozděleno do nádob přivezených z kuchyně. Do hrnečků si někteří nalévají čaj, jiní nakyslé rýžové víno (my se jej dáme po obědě), většina včetně nás jako aperitiv volí rýžovou třicetiprocentní pálenku. Ibánci se jí posilovali celou dobu přípravy oběda. Obědváme společně, i když hrdí Ibánci, potomci obávaných lovců lebek, si drží trochu odstup. Škoda.
Jídlo je nečekaně vynikající. Jen rýže je trochu rozvařená a bez chuti (z bambusu se doluje po jeho rozválení mezi dlaněmi). Kuře na zázvoru měkoučké, to opékané nad ohněm děsí krvavými kostmi, ale maso samotné je propečené tak akorát a je dobré, nejlepší je ovšem obávané hovězí podávané rozkrájené na nudličky. Opravdu skvělé, jen se olizujeme a několikrát si přidáváme, všeho je dost a dost. Vynikající je i kapraďo-bambusový salát a grilovaný lilek, o čerstvém ananasu nemluvě.
Rýže v bambusu
Salát z kapradí a bambusových výhonků
Grilovaný lilek
Grilované kuře
Kuře na zázvoru dušené v bambusu
Hovězí grilované, ananas, rýže dušená v bambusu a zálivka z řeky (chilli, česnek)
Tak to je výsledek
Zbytky se zabalí pro prasata, co lze spálit, to se spálí. Co patří přírodě, má se do ní vrátit.
A jak je to s těmi lebkami? Dříve to byl povinný svatební dar nebo důkaz schopnosti vykonávat funkci starosty longhausu. Dnes už se hlavy nesekají. Poslední nová hlava byla přinesena na „festival“ (slavnost Ibánců z širokého okolí, vlastně jediná možnost seznámení pro mladé a pobavení pro starší) v sedmdesátých letech minulého století. Prý byla někomu useknuta speciálně pro festival. Fuj. Dnes už Ibánci lebky oficiálně ani nemají schované. Ta na mé fotce je ale pravá, nebudu psát, jak jsem k ní přišel, ale můžete mi věřit.
