Posledně jsem vzpomínal na zážitky z kolejí a soužití se „sovětskými studenty" (pro nás to stejně byli Rusáci, i když jsme se spřátelili). Dnes přidám chlast, jídlo a nákupy vůbec.
Na studentské prázdninové „aktivitě", jak se za socialismu jmenovalo makání vysokoškolských studentů na různých stavbách, se samozřejmě nepracuje 24 hodin denně. Práce je chápána jako nutné zlo, které se musí absolvovat kvůli zápisu do dalšího ročníku, proč si je tedy nezpříjemnit třeba poznáváním jiné země. Například té, kde prý zítra už bylo včera (Julius Fučík - V zemi, kde zítra již znamená včera). My jsme na naší brigádě v sovětské Tule roku 1983 poznávali ostošest. A naši soudruzi by se asi divili, hlavně ti, kteří SSSR znali jen z politických školení.
Bohužel jsme na naši fyzickou práci nebyli životem připraveni. Většina z nás, nebo spíše všichni, jsme se z vrozené lenosti šli na vysokou, abychom si mohli na živobytí vydělávat hlavami (byť někteří neuspěli a teď se musí živit poctivě). A najednou máme makat rukama s lómikem a nasílkami. Kdyby nám aspoň dali pořádně najíst, ale to ne. Samé pelmeně a pirohy.
Jmenovalo se to různě, ale konzistenci i chuť to mělo vždy stejnou. Něco jako kynuté knedlíky rozmáčené ve studené vodě, naplněné tou nejhorší fašírkou a zakydnuté zkyslým mlékem. Otrlci to dokázali sníst jednou-dvakrát, ale maximálně třikrát a dost. Jenže co s tím, o hladu se s lopatou dělá špatně.
Vydáváme se proto hledat obchod. Z hlavní třídy třísettisícové Tuly uhýbáme do postranních uliček, protože na hlavní třídě žádné obchody nevidíme, tak snad mimo ni? Ne, pořád nic, jen občas pekárna s tmavým otrubovým chlebem, snad pietní vzpomínka na obležení Leningradu, ale k jídlu to také není. Až nakonec nacházíme něco jako potraviny. Dokonce velkoprodejna, má tři výklady - bohužel prázdné, kromě nějakého nápisu o revoluci a pětiletce se v každé ohromné výloze krčí nesměle po třech kilových baleních soli. Mezi dřevostavbami kolem (vida, jak byli moderní, jen ty dřevostavby byly spíše srubového typu, oproti dnešním monťákům), často polosesutými věkem, se zděná prodejna přehlédnout nedala.
Uvnitř několik front, stavíme se do jedné z nich a vybíráme, co koupit. Výběr není nijak těžký. V celém obchodě velikosti dnešního supermarketu mají čtyři druhy zboží: sůl, dva druhy chleba a nějaké velmi (ale skutečně velmi) páchnoucí ryby. Sůl nepotřebujeme, ryby vypadají na smrtelnou otravu (k tomu se ještě balí do novin nepříliš kvalitně tištěných, černé písmo špiní při náhodném dotyku ruce olovem), takže zkusíme chleba. Po deseti minutách jsme na řadě, ale chyba lávky - máme špatný postup. Nejdříve se musí na opačný konec prodejny, tam se vystojí řada u pokladny, řekne se cifra, kterou pokladní namarkuje na kase, zaplatí se a s lístečkem z pokladny se teprve stojí na nákup. Kdo si to neumí spočítat dopředu (nebo neví, kolik co stojí), má smůlu.
Až posléze vidíme, jaké jsme měli štěstí. Viděli jsme elektrickou pokladnu! Ne že by na ní někdo něco počítal, ale měla klávesy. Když později nakupujeme foťáky ZENIT11 v Moskvě, prý v „největším obchodním domě na světě", slavném GUMu na Rudém náměstí, když nakupujeme kávovary a samovary v Leningradě, když nakupujeme cokoliv, pokladnu spatříme jen výjimečně a vždy slouží jen k namarkování výsledné cifry. K té se prodavači dopracují rychlými přesuny dřevěných kuliček na „sčotu", velkém dřevěném počítadle o deseti drátech s deseti kuličkami - ta vpravo je vždy světlejší. Na „sčotu" se spočítá vše. Od dvou chlebů, přes týdenní výplatu až po společný nákup skupiny patnácti českých studentů utrácejících poslední nesměnitelné ruble před návratem domů. Občas neodoláme pokušení zpětně to zkontrolovat na kapesní kalkulačce, ale vždy to sedí na kopějku.
S jídlem to nakonec vyřešíme jednoduše - necháme si poradit a navštěvujeme prodejnu s podezřelým názvem „pyrožnaja" - pirohy nám přece nechutnají. Ale v těchto typech pekárny se prodává jen jeden druh pečiva - něco podobného našim koblihám s marmeládou. Jsou skoro všude, jen se hůře hledají, ale kdo se nebojí zeptat, brzy se k ní dostane. Je to jediné jedlé jídlo, po návratu domů zjistím, že jsem se za čtyři týdny propadl ze svých beztak ubohých 62 kg na ostudných 54 kg na 173cm výšky. Kamarádi na mě volají Dachau.
Aspoň s pitím není problém. Všude na ulicích stojí automaty na gazírovku, bublinkatou vodu, deci za kopějku. Na automatu stojí několik skleniček, ty se dají před použitím formálně umýt přiložením k mřížce, která po zatlačení vystříká skleničku, pak se vhodí nejdrobnější mince a může se pít. To vše v roce 1983, kdy u nás automaty na colu nebyly ještě ani náhodou a při sledování západních filmů jsme nechápali, na co ty velké lednice vlastně jsou. Na jedné straně dřevěná počítadla místo pokladen, na druhé supermoderní automaty na vodu na každém rohu. A jasná zpráva o blížícím se komunismu - volně položené skleničky, které nikdo neukradne ani nerozmlátí! U nás by nevydržely ani deset minut.
Bohužel ne každý vydrží o pirohu a vodě. Naštěstí na každé křižovatce stojí smradlavá cisterna na kolečkách, u ní bába bábuška s kýblem špinavé vody a spoustou půllitrů kolem sebe. A na cisterně nápis KVAS (azbukou, samozřejmě). Kvas je mírně alkoholický nápoj vzniklý prý kvašením starého chleba. Má barvu tmavého piva, vůně vzdáleně pivo může také připomínat (zvláště po pár týdnech z domova), chuť hrozná. Bába vymáchne rychlým pohybem půllitr v kýblu, který celý den nemění, načepuje z kohoutu a za mírný obolos prodává kolemstojícím. Někteří jeví zjevné známky mírné opilosti - kvas je ovšem tak slabý, že museli vypít aspoň 10 litrů. Vzhledem k tomu, že pro spoustu kolem stojících individuí to je zřejmě jediná denní povinnost, asi i to je možné. My kvas pijeme v nouzi nejvyšší a oproti očekávání to přežijeme ve zdraví.
Možná proto, že občas organismus dezinfikujeme vodkou. I zde nás museli poučit druzjá komsomolci - my jsme obchod s vodkou žádný nenašli ani po dlouhém a velmi pečlivém pátrání. Krámky jsou totiž dělány (tedy tehdy v roce 1983) jako sklepní kóje přepažené deskou pultu, za prodavačkou je regál plný vodky (dva druhy - levná a ještě levnější). Zvenku na krámek nic neupoutává, prostě se musí vědět, že ve sklepě tohoto paneláku se prodává vodka a hotovo.
Až později přicházíme na způsob, jak utajený obchod odhalit. Ono půllitr vodky je pro nás levný, pro místní už méně. A protože jsou zvyklí na každodenní příděl, snaží se koupit jednu láhev pro tři lidi - necelých „dvěsti gráma" na jednoho. A protože nemají stálé trojice, stojí na ulici před skrytým vodkovým obchodem buď zoufalec s dvěma prsty vztyčenými (žádná hippie viktoria, ale hledá ještě dva), případně zoufalci dva se zvednutým palcem („už nám chybí jenom jeden!"). Takže když potřebujeme vodku, nehledáme vývěsní štít, ale mátohy na ulici se vztyčenými prsty. Je to jednoduché a naprosto spolehlivé.
Teď bych nerad, abych byl nařčen z podceňování nebo urážení národa ruského. Ale já to tak necítím. Byla to velmi zajímavá zkušenost, s ruskými studenty jsme vycházeli skvěle, místní univerzita jako pořadatel výměnné aktivity nám dokonce dala vydělat peníze slušné i naše poměry. Lidé byli vždy ochotní a srdeční. Jen měli smůlu, že žili v zemi ještě více ideologicky poznamenané, než byla ta naše. Jak se tam žije teď? Nevím, čtvrt století je dlouhá doba. Ale široká ruská duše se jistě vyrovná se vším. S dobrým i špatným.
