To je základní otázka socialistického diktátora. To je merito věci. To je bod, do kterého se dostane každý stát fungující na neustálém zadlužování a současně mu vládne sociální diktát, který si nedokáže připustit, že když se dluží, tak se musí šetřit.
Zaplatit?
Proč platit?
Vždyť státní dluhopisy vlastní většinou boháči a kdo by měl platit za krizi, když na ni doplácejí především chudí? Proč bychom měli škrtat platy chudým státním zaměstnancům a sociální dávky, když můžeme zkrouhnout boháče a davy nás budou milovat? Prostě řekneme, že na placení dluhopisů nemáme a že snižujeme jejich hodntotu na polovinu. A proč jen na polovinu? Proč ne rovnou na nulu a k tomu zvednout daně bohatým? Ptá se sama sebe sociální vláda.
Průměrný volič miluje, když se bohatým zvedají daně. Co na tom záleží, že vyšší daně nezaplatí ani setinu dluhu, na to se nikdo neptá. Závistivý soused chrochtá blahem, když sousedovi chcípne koza, jak nás bude milovat, když bohatý soused přijde o statisíce na státních dluhopisech.
Dluh se tím vyřeší a ještě budeme mít podporu davu. Masy lidí nás budou oslavovat s rudými transparenty. Provolávat hesla jako „smrt kapitalismu“ a „ať žije naše sociálně socialistická vláda“!
Jenomže žádný diktátor není tak krátkozraký jako jeho běžný volič. Žádná, ani sociální vláda, neudělá zásadní kroky před tím, než zváží rizika druhé strany mince.
Neplatit?
Dobrá, tak tedy zmenšíme hodnotu našich dluhopisů.
Ale co bude pak? Mno, stavebka, penzijka, kapitálové pojistky. Lidi tam o nějaké peníze přijdou, ale když přijde bohatý soused o víc, tak to nějak překousnou. Uvažuje sociální vláda. Zvýšíme jim místo toho dávky.
Dál, co bude dál. Zbavíme se dluhu. Zbavíme se dluhu, ale co pak. Zbankrotovali jsme, protože jsme měli deficitní rozpočet. Deficitní rozpočet. Když jednou své dluhopisy nezaplatíme, tak nám podruhé už jen těžko bude někdo věřit. Ztratíme důvěru taky v očích investorů a nikdo tady nebude stavět fabriky.
Ale co je nám po cizích fabrikách, že? Pár set tisíc pracovních míst vytvoříme i uměle.
Mno, ale kde na to vzít? Bohaté už jsme zdanili, díra v rozpočtu je furt v podstatě stejná a hlavně už nám nikdo nepůjčí. Když si od někoho půjčíte a pak mu to nevrátíte, tak se není čemu divit.
Pojďme počítat. Státní daňový příjem pokryje stání výdaje až do září. Pak dojdou peníze na důchody, na doktory, na policii, učitele na nemocenskou… na všechno.
Co se stane?
Dav nás umlátí transparentem „smrt kapitalismu“! Potupná smrt pro socialistu.
Jakou máme další možnost?
Budeme v té době muset snížit státní výdaje o takových 20 - 30 %, abychom narovnali rozpočet, ale to je to, proti čemu teď tak vehementně bojujeme. Takže jsme zase na začátku a máme opět jen dvě možnosti.
Buď necháme ve volbách vyhrát pravici, ať si ty nepopulární reformy vyžere sama a až bude rozpočet v pořádku, tak zase něco naslibujeme a oni nás budou milovat. Pak můžeme také risknout politiku odpovědnosti a udělat škrty sami. Hmm, Sophiina volba.
PS: Článek není o žádné konkrétní zemi, ani o žádném konkrétním diktátorovi. Je o konkrétním problému státních dluhů, který v této době musí spousta zemí řešit.
