Nejsem právník, ale i tak mohu říct, že zaměstnanci nemají stejná práva jako zaměstnavatelé. Proč? Není to tak trochu diskriminace a proč se s tím nic nedělá?
Nejdřív je třeba najít rozdíly, ale jak jsem řekl, nejsem právník tak to vztáhnu jen na některé základní a obeně známá fakta.
Právo určovat si příjem při nástupu do práce.
Tady jsou dvě možnosti: Buďto zaměstnavatel nabídne výši výplaty uchazeči a uchazeč se rozhodne, jestli přijímá nebo nikoliv. Nebo si uchazeč řekne o příjem, který chce a zaměstnavatel se rozhodne, jestli mu ten člověk za to stojí nebo nikoliv. Případně se mohou dohodnout.
Zde jsou práva obou stejná, i když by někdo mohl argumentovat, že uchazeč třeba nutně potřebuje sehnat práci, tak kývne i na nižší příjem, než na který se cení, ale stejně se dá argumentovat i opačně. Podniku stojí práce a nutně potřebuje lidi, pro to je také přijímá a je ochotný kývnout i na vyšší výplatu, než která je pro něj optimální. Zde je konečný příjem určován především nabídkou a poptávkou po pracovní síle, která zvládne dané úkoly.
Jak je to při ukončení pracovního poměru?
Zaměstnanec, když si najde lepší místo, může dát výpověď a po dvouměsíční výpovědní lhůtě odejít. Zaměstnavatel, když si najde lepšího zaměstnance, nemůže udělat vůbec nic. Tedy není pravdou, že by nemohl dělat vůbec nic, může zaměstnanci házet klacky pod nohy a doufat, že zaměstnanec sám podá výpověď, ale to pak jen zvyšuje napětí mezi dělníky podnikem a není pak divu, že vzrůstá obecná nesnášenlivost mezi oběma skupinami.
Pokud někdo způsobí škodu tomu druhému?
Pokud pracovník způsobí podniku škodu, může po něm zaměstnavatel nárokovat maximálně čtyř a půl násobek čisté mzdy, pokud však způsobí podnik škodu zaměstnanci, musí mu zaplatit vše v plné výši.
Když je moc nebo málo práce?
Zaměstnanec, když je přemíra práce a jeho už nebaví dělat přesčasy, může dát výpověď a jít pryč. Zaměstnavatel, když nemá dost práce pro všechny, může dát výpověď zaměstnanci, ale musí mu zaplatit tučné odstupné. Když je práce opravdu málo tak tento fakt může lehce vést ke krachu celého podniku a poškození jsou pak všichni. Zaměstnanci, zaměstnavatelé, věřitelé, dodavatelé i odběratelé a to jen kvůli nefér zákonům diskriminujícím zaměstnavatele
Podnikatelé pak raději nepřijímají nové zaměstnance a v případě, že práce přebývá, dávají přesčasy, případně zaměstnávají lidi načerno nebo jsou nuceni brát brigádníky, což ne vždy je možné, zvlášť u profesí vyžadujících určitou kvalifikovanost.
Kam to vede?
Toto a spousta dalších věcí neustále podněcuje hněv dělníků vůči podnikům a směřuje politické síly doleva. Levice pak ještě více reguluje, upravuje a zmenšuje možnosti podniků a dále zvyšuje napětí mezi oběma tábory. Dává zapomenout, že zaměstnanci a zaměstnavatelé se vzájemně potřebují. Zdaní vysoce zisky podnikům a schopným zaměstnancům a ti pak nemají peníze, ale hlavně ani chuť rozjíždět něco nového, co by přineslo nová pracovní místa.
Proč jsou dělníci sami proti sobě?
Proč odmítají, aby měl zaměstnavatel například možnost dát výpověď zaměstnanci, který dělá špatně a tím dát příležitost někomu novému, kdo práci nemá a stojí o ni? Pak jsou nuceni zaměstnavatelé dávat smlouvy pro jistotu na domu určitou, zaměstnanci pak mají problém například získat hypotéku a stejně nemají jistotu, že jim bude smlouva prodloužena.
Přitom stačí si uvědomit, že to co je od socialistů prezentováno, jako výhody pro zaměstnance, je v konečném důsledku nevýhodou pro všechny.
Ale nebylo by fér kritizovat jen levici, z části za toto rozdělení mohou i pravicové strany a sami podnikatelé, nejen že to nedokážou vysvětlit, ale také nedokážou účinně potrestat ty z nich, kteří se obohatili protiprávně. Pak není divu, že spousta lidí si korupci spojuje především s pravicí, a to i přes to, že počet afér spojených s jednotlivými představiteli stran o tom takto jasně rozhodně nevypovídá… :-)
