protože je to tajemství, ale ano, skutečně je pravda, že fotografie pořízená před šedesáti lety je jen hračka, ale celý příběh se mohl mít podle dochovaných zpráv udát úplně jinak.
NessíiDNES
Každí, kdo zná Cimrmana, ví, že Cimrman byl drobný škudlil. Ale už se tolik neví, že tuto svoji vlastnost celý život piloval a rozvíjel, protože kdo chce být mistrem, musí cvičit. Také víte, že Cimrman používal inkoust výhradně školní a dopisy nekolkoval.
Na základě těchto znalostí se nám podařilo dokázat, že dopisy, které nám do našeho výzkumného ústavu zaslal pan Oliver Sherblik, vnuk sira Richarda Sherblika, byly skutečně psány naším Járou Cimrmanem. Pan Oliver je našel náhodou, když marně hledal mezi hromadami starých rukopisů závěť, která by jeho rodičům, či jemu, jako jedinému vnukovi sira Richarda Sherblika, odkazovala byť jen jedinou penny z rozsáhlého dědova majetku. Marně.
Richard byl takový Škudlil, že ani svým dětem neodkázal žádný ze svých hradů, pozemků či sejfů a vše si odnesl do hrobu. Tuto sirovu vzácnou vlastnost odhalil Jára na svých cestách po Británii, když mu sir ani po dvou hodinách usilovného přemlouvání nepůjčil drobné na telefon, aby mu mohl Cimrman zavolat zámečníka, když si sir přibouchl ukazovák do dveří od trezoru.
Od té doby si Cimrman s Richardem vyměňoval zkušenosti. Bohužel si toho z písemné formy moc neodnesl, protože sir Sherblik měl strašně nečitelný rukopis. Zvlášť co psal levou rukou, od té nešťastné události s trezorem.
Proto byl Cimrman nucen po každém dopisu od Richarda zajet do Skotska, aby mu toto psaní Richard sám přečetl.
Protože Cimrman jezdil zásadně stopem, zavezl ho povoz často do míst, která před tím nikdy nenavštívil a nutno dodat, že často ani potom.
Jedinou výjimkou byla oblast kolem jezera Loch Ness, kterou si Cimrman zamiloval a kam se pak jednu dobu často vracel. Cimrmana jako zoologa zajímala také místní pověst o zdejší jezerní příšeře a tak se rozhodl ji prostudovat. Bohužel o tomto průzkumu nemáme mnoho informací, Cimrman se siru v dopisech chlubí pouze tím, že ho pozorování příšery nic nestojí a o úžasně úsporné rozmnožovací schopnosti tohoto zvířete. Cimrman píše, že tato samice klade vejce pouze jedinkrát za život. Každé z těchto vajec že vydá za dvacet vajec drůbežích a že není dobré je nosit pohromadě v jedné tašce, neboť se o sebe snadno rozbijí a vznikne tím značná škoda.
A protože nás dopisy s Richardem v této oblasti dále nezavedli, pátrali jsme po osudu vajec v českém dobovém tisku. Zjistili jsme, že odkazů je velice málo a že by se měl tehdejší bulvární tisk omluvit post mortem slečně Marii Kulhánkové za pomluvu a veřejnou urážku na cti. Když se totiž slečna Marie svěřila svému příteli, bulvárnímu novináři, s tím, že na ni Cimrman nepříčetně vykřikl: „nešahej mi na ta vejce, jsou křehká“ rozešel se Karel s Marií okamžitě a beze slova. Nestihl tedy vyslechnout celý příběh a nešťastná věta oběhla novinami celou českou část rakouské monarchie. Slečna Kulhánková se po této nešťastné události již nikdy nevdala.
Po dalším osudu Cimrmanových vajec usilovně pátráme. Prozatím upozorňujeme návštěvníky větších českých a rakouských jezer a rybníků, aby se koupali jen u kraje a fotoaparát si sebou brali pro jistotu i do vody.
PS: Naše pozornost se zaměřuje především na Orlík a další vodní nádrže, kde záhadným způsobem mizí lidé, a protože se Orlík postavil až po roce 1954, není vyloučeno, že se příšera stěhuje.
