Sedím na lavičce dětského hřiště a sleduji svého syna, jak si hraje. Vzal bych i dceru, ale podle zákona mohu hlídat současně jen jedno dítě. Kamera v rohu...
dohlíží na mě jestli nezanedbávám své povinnosti, ale kdo ví jestli ten operátor na druhé straně vůbec sleduje monitor, ale snad by mu to zahlásilo alespoň rozpoznání tváře teroristy, kdyby přišel. I když už by asi stejně bylo pozdě na nějaký výjezd.
Dění se nahrává, nedej světe, aby se synovi něco stalo a on spadl ze třetího šprušle, pak by mi ho odebrali, ale co, přece nebudeme stále doma jako ve skleníku to za to riziko stojí. Co by se mu tak mohlo stát.
Ještě si pamatuji, jak bylo ve zprávách: „dítě se dusilo kamínkem z dětského hřiště“. Ale od té doby byl ze všech hřišť štěrk odvezen a nahrazen pryžovými koulemi velikosti tenisového míče. Sice v tom děcka maličko packují, ale nikdo se neudusí. Vypadají při tom trochu komicky, ale zase padají do měkkého. Škoda že tu nejsou houpačky, skákat do těch měkkých koulí by byla legrace, no ale už nejsme děti a dneska, co kdyby někdo na někoho skočil, to by bylo zase vyšetřování.
Hřiště je to celkem nové, ostatně jako všechna podobná hřiště je vyrobeno z recyklovaných plastů, po pěti letech ho odvezou, sešrotují a zase postaví, všechno podle platných norem. Plast po čase křehne a tak se musí obnovovat, určitě to musí být dobrý business.
Á zvoní mi budík na telefonu, uplynul povolený čas zátěže dětského organismu, z únavy by mohlo dojít ke zranění. „Petře, jdeme domů!“
Moc se mu nechce, než jsme sem přišli snědl, sladkou tyčinu s obsahem 30 gramů sacharydů a tak má ještě spoustu energie, ale pravidla se musí dodržovat.
Po cestě se stavíme do obchodu, koupit něco do ledničky, i když už v podstatě vše nakupujeme online, je návštěva obchodu zpestřením jinak nudného dne.
Regály jsou stále stejně plné, ale přesto se nemohou zbavit dojmu, že jsou čím dál víc prázdné. Přísnější pravidla položila už většinu menších výrobců. Když vám někdo nadiktuje, jak má složení výrobku přesně vypadat, na všechno se zavedou parametry a normy, ztratí se prostor pro konkurenci. Trh získá největší a nejlevnější nebo rovnou majitel prodejného řetězce a výrobce současně.
Ale zase máme jistotu, že si kupujeme přesně to, co je pro nás správné. Jak nám to říkají v reklamě. Hlavní jsou jistoty.
Faktem ovšem zůstává, že se celý potravinářský průmysl koncentruje do rukou několika málo lidí. Máme sice státem garantovaný jistý příjem, který zajistí každému přežití bez větší nouze, ale tyto peníze nakonec odevzdáme vždy těm stejným lidem, několika málo firmám, za plyn, vodu, elektřinu, komunikace, dopravu a jídlo.
Majitelé a manažeři těchto firem už mají skupeno skoro všechno, pozemky, byty, továrny, banky, politické strany, sdělovací prostředky a internetové obchody. Malé firmy už mají jen mizivý podíl na trhu a ten dube dál klesat s přísnějšími mormami a většími sankcemi. 5 milionů pokuta za pozdní podání kontrolního hlášení vyžádaných inveturních položek gigant nepoloží.
Stali jsme se dobrovolně zajatci vlastních jistot, bez šance na změnu, všichni jsem koupení, všichni jsem vydíratelní, něco se najde při tolika pravidlech.
Založit politickou stranu, tolik už tu bylo pokusů. Vždycky na ně něco našli i kdyby si to měli vymyslet a média jsou nejsilnější zbraní, kdo je vlastní ten vládne.
A proč vlastně něco měnit? Každý má prostředky na to prožít relativně spokojený život. Když se nebude do ničeho plést a bude si hledět vlastních jistot.
Jsou skupiny obyvatel, které sandno vyděsíte, jako důchodci, stačí jim pohrozit že se něco zdraží, nebo že nedostanou zadarmo nějakou nesmyslnou péči. Skupinu kterou máte koupenou samo sebou, jen velice odvážný byrokrat bude volit stranu, která bude cílit na snížení počtu úředníků. I když to už snad musí deprimovat i samotné úředníky, když se každým rokem, v tak malé zemi, zvýší počet těchto pozic o desítky tisíc.
Není se pak čemu divit, že se počty sebevražd za poslední dekádu zvýšily trojnásobně.
….
PS: „už se mi chce spát, pokračování v nedaleké budoucnosti... ;-(“
