Trnitá lesní mýtina, lety skoro dvacet metrů nad zemí, průtrže mračen, počasím málem překažené korunovace… zhruba tak se dají shrnout další dva dny pobytu v Blankenburgu. Mimochodem: Věděli jste, že mnohé pohádky by se neměly pouštět malým dětem?
Kdo by byl řekl, že i v městečku jako Quedlinburg mají svou Wall Street?J. Nováková
(Tento článek navazuje na Blankenburský deník I: Humanitární pomoc Československé republice, kde si můžete přečíst o prvních dvou dnech pobytu.)
Den 3. - Proletět se tak nad zemí! Opět jsme vstávali v šest ráno a hned po snídani vyrazili na práce do lesa, tentokrát už všichni. Jakmile jsme sjeli z asfaltky, náš řidič zastavil. Jeden ze čtveřice zelených mikrobusů za sebou táhl přívěsný vůz - kam jsme si směli přesednout! Natěsnalo se nás tam asi deset, ostatní měli (prozatím) smůlu. A pak to začalo!
Divoká jízda nám málem vyklepala duši z těla. Lítali jsme přes výmoly a kameny, ohodilo nás několik louží, tak-tak jsme nevypadli při ostrých zatáčkách, větvičky ty méně šťastné, kteří seděli vepředu a na kraji, šlehaly do tváří...
Sen skončil, když jsme zastavili u zarostlé mýtiny plné trnitých ostružin. Zůstaly jen bolavé zadky a touha pořídit si v dospělosti buď auto s korbou, nebo aspoň ten přívěsný vůz.
Asi dvě hodiny jsme pak tahali na světlo světa větve a kmínky zarostlé ostružiníky a trávou a vršili jsme je na pozoruhodně narůstající hromady. Zpočátku mě trnité keře i kopřivy štvaly; pak jsem si zvykla a práce mě začala bavit. Získala jsem jistý cvik ve vytahování klacků ze země. Prozřetelně jsem si i v horku ponechala vysloužilou mikinu, takže to odnesla místo mých rukou.
Před desátou nám naši řidiči oznámili, že nás za odměnu vezmou do blízkých jeskyň. Opět jsme se nacpali do vozíku (tentokrát v mnohem vyšším počtu), až jsme připomínali konzervu sardinek. Nadskakovali jsme až k pískovcovému svahu, na jehož dně byla široká prohlubeň s jeskyněmi. Bez ohledu na riziko zlámaných nohou jsme se ve stylu stáda bizonů rozběhli dolů.
Prolezli jsme všechny možné i nemožné kouty - a pak jsme objevili houpačku (=krátký klacek přivázaný k lanu, které bylo upevněno na stromu statečně bojujícím proti zřícení ze svahu). Kdo na ni nasedl, rozlétl se ze stráně až k protější pískovcové stěně a zhoupnul se takových patnáct metrů nad zemí.
Vyzkoušela jsem si to třikrát.
Je to nádherně svobodný pocit, sedět na kusu dřeva, držet se jednou rukou lana a druhou mávat na lidičky dole - letět vzduchem, jako byste nic nevážili a fyzikální zákony náhle přestaly platit. Vznášet se, ale rychle - spíš plachtit ve větru...
Odpoledne bylo volné až do večera, kdy jsme vyrazili do místního podniku na kuželky. Slavila jsem úspěch - můj první hod nešel do žlábku a skutečně nějakou kuželku zasáhl. (O mnoha následujících se to říct nedá, ale to přece této premiéře na triumfu neubírá...)
Den 4. - O škodlivosti pohádek. Naši třídu dnes čekal celodenní výlet do nedalekého Quedlinburgu. Naštěstí nebyl zas tak nedaleko, aby nás tam neodvezly mikrobusy. Jeli jsme na dvě etapy - v 7.40 a 8.30, protože jsme měli k dispozici pouze dva vozy. Samozřejmě jsem byla v té první skupině. (Ne že bych byla ranní ptáče, tentokrát spíš smolař.)
Ale nač si stěžovat? Tři čtvrtě hodiny čekání jsme si ukrátili zábavnou přípravou na povolání paparazzie. Nejdřív jsme se fotografovali navzájem ve skupinách, pak jsme přešli na bláznivé obličeje a nakonec na focení kolemjedoucích aut. Ubozí řidiči. Co si asi tak mysleli?
Jakmile jsme byli kompletní, zamířili jsme k místnímu kostelu. Procházeli jsme kolem místa, kde v roce 919 proběhla korunovace Jindřicha Ptáčníka. Město bylo kdysi srdcem Východofranské říše. Dnes patří několik jeho budov na seznam památek UNESCO.
Strašlivě lilo. Kamarádka si představovala, jak na náměstíčku stojí nedočkavý dav lidí, mokne v dešti, skupinky už se rozcházejí... když najednou přijíždějí skrznaskrz promoklí poslové s královskou korunou. Jindřich Ptáčník si může oddechnout.
Kostel sv. Serváce (čili Collegiate Church of St. Servatius, jak jej nazývají quedlinburské internetové stránky) byl vybudován pravděpodobně již v roce 1129. Před druhou světovou válkou ho zabraly oddíly SS, které tam prováděly své zvrácené obřady. Po válce kostel osvobodili Američané a některý z nich „osvobodil" i poklad, který tam byl uložen. Později se poklad vrátil - ne zcela kompletní. Chybějí nějaké drahé kameny. Dnes je uvnitř kostela vystaven.
Mikrobusy nás měly ve městě vyzvednout ve čtyři odpoledne - a to bylo teprve poledne! Stále pršelo, jako by snad z nebe vznikl nový vodopád. Obsadili jsme schody v krytém průchodu. Němečtí obyvatelé domu byli shovívaví a nechali nás tam. Naštěstí se o nás nikdo nepřerazil.
Profesor díkybohu vyjednal, aby pro nás řidiči přijeli dřív. To jsme si oddechli.
Tolik náš „celodenní" výlet.
Nevím, zda máte představu, co dělá mládež na školních zájezdech v noci. Tak já vám to prozradím. Vyprávíme si pohádky.
Ne, vážně, tohle není vtip. Samozřejmě to neděláme každou noc. Většinou to jsou horory nebo prostě filmy, co jsme viděli. Vím jen, že toho večera jsem měla kamarádkám vyprávět nějaký horor - a nápad nikde. Řeč se naštěstí nějak stočila na pohádky.
Po dlouhé odborné debatě jsme došly k nepopiratelnému závěru, že pohádky by se měly vysílat po 22. hodině nebo pouze s varováním „nevhodné pro děti a mládež". Vyprávěly jsme si o pohádkách, kde se měnila srdce za kameny (ještě jeden z lepších případů) a z nichž měly malé děti (=my před lety) ještě dlouho po shlédnutí noční můry. Nebo takové pohádky bratří Grimmů, kde holubi vyklovají Popelčiným sestrám oči... A proč se ochránci zvířat zatím neohradili proti Červené Karkulce, kde je rozpárán a vhozen do studně ubohý (dle zákona chráněný!) vlk?!
Shodly jsme se též, že děti mohou z pohádek získat mylnou představu o světě. K čemu jim kdy bude poznatek, že nemají jíst maso z hada, jinak jim král nechá setnout hlavu (nebo je pošle na nesplnitelnou výpravu)? Taková Smrtonosná past je mnohem realističtější a neznám nikoho, komu by způsobila noční děsy, vlastně je to spíš taková podívaná na klidný spánek...
Tak tady to vidíte. Až příště svým dětem pustíte pohádku, raději si předem zjistěte, zda nebude mít na vašeho potomka neblahý vliv.
Dobrou noc.
