Každý z nás jistě ví, jak vypadá pocit naštvanosti, odevzdanosti či zmaru. Neveřím, že jsme všichni z jedné neomylné a úspěšné skupinky. Pokud se stav nepřihodil nám, jistě se musel udát někomu z našich blízkých. Jak ale tento stav vnímají lidé v našem okolí?
Zaměřím se nyní zejména na roli pozorovatele respektive přítele člověka, který je takovými stavy postižen. Prožívá hrozné období, sám ho může charakterizovat jako nejhorší ve svém životě. A je celkem jedno, zda jde o nešťastnou lásku, úmrtí blízkého, neúspěch v zaměstnání či ve škole. Tyto události mají společné důsledky. Liší se v průměrné době, kterou budou ostátní akceptovat pesimistické a nešťastné stavy "našeho člověka". Ke každému případu se samozřejmě musí přistoupit s respektem, účastí a pochopením. Zejména pokud nechceme dotyčného ranit. Hlavním společným bodem je však fakt, že nářky jednou přestanou okolí zajímat a co víc? Začnou se mu přímo protivit. Všichni máme problémy a občas pomůžeme, jindy je zase někdo nápomocen nám. Všechno má ale své meze.
Jak tedy máme s pesimismem a smutkem bojovat? Nejdůležitější je podle mého názoru pozitivní myšlení. A to zejména ve smyslu najít si něco nebo někoho kdo nás "aktivizuje". Může to být rodina, přátelé nebo třeba životní zkušenost. Jako názornou ukázku uvedu příklad ze svého života. Před několika lety jsem se zúčastnil dobrovolnického kempu ve slovinském městě Isola. Náplní kempu byla péče o pacienty s muskulární distrofií. Tato nemoc, která má spoustu různých druhů a forem, způsobuje ztrátu funkce svalů. Většinou začíná u nohou, pánevního svalstva, později se rozšiřuje na horní končetiny, krk a dýchací svaly a nezřídka bohužel končí smrtí. V kempu bylo asi 40 pacientů a 2 z nich bohužel během našeho dvoutýdenního dobrovolnického pobytu zemřeli. Jestli má někdo velmi nejistou budoucnost, jsou to právě pacienti s diagnózou, kterou jsem Vám právě popisoval. A přesto! Bylo až neuvěřitelné, kolik mají v sobě tito lidé psychické síly, s jakým zaujetím studují cizí jazyky nebo vysoké školy. Jaké mají plány a cíle. Pro mě osobně byl pobyt v Isole velmi silným zážitkem a cennou životní zkušeností. Domnívám se, že mě 14 dní poměrně změnilo. A doufám, že k lepšímu. Vás ale samozřejmě může aktivizovat něco nebo někdo jiný. Akorát si vždy musíme uvědomit, když nám to nejde samo od sebe, pro koho máme být silní, na koho se usmát a komu naopak nastavit rameno, aby se mohl onás opřít. Psychika je strašně důležitá a měli bychom se ji naučit ovlivňovat. Zamyslet se a říct si : "Vždyť já na tom vlastně vůbec nejsem špatně..."
