Elity vs. zbytek národa nebo urážka proti urážce

Když píšu blog, pak jednou se zajímavých sond je čtení reakcí pod článkem. Zajímala mě reakce na článek, který se týkal nebezpečí třídní nenávisti. (http://novakdavid.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=567983)

Reakcím rozumím, s některými nesouhlasím, ale přijdou mi celkem racionální a jsou veskrze slušné. Zároveň mne vedou k dalšímu článku, který je inspirován Fareedem Zakariou, v současnosti jedním z neznámějších amerických politologů a publicistů (vřele doporučuji jeho knihy přeložené do našeho jazyka). V článku pro The Washington Post „The two sins that defined these election“ (Dva hříchy, na které ukázaly tyto volby) autor tvrdí, že na výsledek voleb lze reagovat hněvem nebo poctivou sebereflexí. Zakaria se v článku pokouší o druhý postoj.

Jak Zakaria souvisí s diskusí pod blogem o prohlubování zákopů mezi příznivci a odpůrci M. Zemana? S článkem o třídní nenávisti? Možná více, než si připouštíme. Pár dní před americkými volbami jsem mohl v Americe pobývat a hovořit s mnoha voliči jednoho či druhého tábora. Závěr byl, že situace byla mnohem komplikovanější, než se to předkládalo skrze média v ČR. To, co ale z obou táborů zaznívalo, byl povzdech nad tím, jak je Amerika hluboce rozdělená. Všichni Američané, z obou stran spektra se přinejmenším na této věci shodli. Zároveň se shodli na tom, že nic takového ve svých novodobých dějinách nepoznali a že se bojí, co může následovat.

Co tedy přináší Zakaria za sebereflexi? Píše o tom, že jedním z důvodů úspěchu republikánů především ve venkovských oblastech bylo, že vůči voličům prokázali respekt a to tím, že se s nimi identifikovali kulturně, nábožensky a emocionálně. Hříchem „moderní levice“ je dle něj elitářství (celý článek lze v češtině dohledat v časopise Respekt). Zakaria poté problém rozebírá podrobněji, nicméně přenesme se zpět do české kotliny.

Domnívám se, že odpůrci M. Zemana by si měli vzít poučení ze Zakariovi reflexe a to v tom, že vůči svým názorovým oponentům někdy elitářsky a arogantně prostě působí. Zda chtěně nebo nechtěně nevím, ale působí tak. Tvrzení, že M. Zemana volí venkov, lidé s nízkým vzděláním, lidé frustrovaní současnými společenskými změnami jsou jednak hrubou paušalizací, jednak nevedou absolutně k ničemu. Stejně tak tvrdit, že „léta alkoholu a barbarské životosprávy se podepsaly na Zemanově zjevu, na jeho chování i na jeho myšlení“ je urážející a zároveň to ponižuje jeho voliče. Dalším problémem těch, kdo kritizují Zemanovo pokleslé chování, je, že mnozí z nich mají za sebou nejeden skandál a z jejich úst se pak celkem logicky jedná o moralizování. Pokud jeden z uznávaných českých umělců vyjádřil svůj nesouhlas s prezidentem tím, že na Vltavu umístil vztyčený prostředník namířený na Hrad, pak to cosi důležitého vypovídá – o něm samém. Pokud někdo tvrdí, že Zeman není jeho prezident, pak si nabíhá na smeč v tom, že neuznává demokracii. Jakkoli prezident při volbách dle mého použil pár podpásovek, byl nakonec demokraticky zvolen a je prezidentem všech, byť ho mnozí nemusí a nesnáší. Každá další přímá volba přinese frustraci velké části národa. V tom je ale nebezpečí přímé volby.

S prezidentem a s lidmi, kterými se obklopil, mám z mnoha důvodů problém. Přál bych si, aby byl příště zvolen někdo jiný. Myslím, že společnost rozděluje a považuji za zcela legitimní, že je kritizován. Jenže otázka je jak kritizovat. Pokud z jeho voličů udělám stádo blbců, ze Zemana nemyslícího alkoholika a přiřadím se k jakési morálně nebo jinak nadřazené skupině, pak jsem dopředu prohrál.

Zakaria – jeden z nejlepších současných politických myslitelů se rozhodl pro sebe-reflexi (nikoli pro změnu postojů). Domnívám se, že tímto může být inspirací i části naší společnosti.