Živote můj.

Jsou lidé hodní a zlí, veselí nebo smutní, užiteční či zbyteční, slavní a opěvovaní a ti, jež prolétli světem téměř bez povšimnutí. Přesto zde zanechali stopu a někdo na ně bude vzpomínat.

V mrňavé vísce v rozpadajíccí se chaloupce kdesi na Šumavě sedí u kamen babča Anče, na klíně mourovatou kočku, klimbá a rozcuchanou šedivou hlavou se jí honí všelijaké myšlenky. Zasní se a vzpomínky se vynořují z mlhy a mátožně defilují za starostlivým vrásčitým čelem.

Letí po rozkvetlé louce ze stráně a radostně vítá svého tatínka, jenž se vrátil ze služby ve Vídni a domů do šumavského údolí přinesl ustarané mamince a sedmi sourozencům něco naškudlených stříbrňáků, s nimiž se jim podaří přečkat pár dalších pohorských zim. Ji ale nejvíce učarovaly korálky, jimiž ji obdarovala otcova rozpraskamá a třesoucí se ruka. Nábožně si je omotala kolem vyhublých ramen a těšila se, jak oslní sousedovic děvčata odpoledne na pastvě. Jenže z přehršle radosti a nedočkavosti se šňůrka přetrhla a levné korálky se rozsypaly do vody v potůčku a voda je i se záplavou hořkých slzí odnesla bůhvíkam. Cítila to tehdy jako obrovskou nespravedlnost a do noci se bála jít domů.

Zvony hlasitě vyzvánějí a podél kostelní zdi se sune černobílý svatební průvod. Kráčí poněkud zaraženě, opírajíce se o mužné rameno svého budoucího manžela a čeká, co jí příští dny přinesou. Naléhavá slova pana faráře o nutnosti obětí a nekonečné lásky a tolerance vnímá přes závoj poněkud zdáli. Poté slyší, jak mužský baryton a její roztřesený hlásek říkají ano a jako ve snu cítí, jak ji zpocené ruce odhrnují závoj a na suchých rtech cítí horký polibek. Následuje prásknutí bičem a potahy se vydávají k panské hospodě, kde již vyhrává muzika a z otevřených oken se line vůně pečeného masa a čerstvě nařezaných tulipánů. Protančila s  přítomnými svatebčany mnoho času, bylo to krásné a okouzlující a jako ve snu slyší slova matky o nutnosti splnit svoji povinnost při svatební noci. Něco o tom tušila, ale skutečnost byla mnohem děsivější. Vše je spleteno do velkého strachu, sípavého mužského dechu páchnoucího po pivu a po kořalce, šílené bolesti a následného chrapotu a potupném bdění až do svítání.

Roky letěly jako splašená hříbata a s mužem, jehož vlastně poznávala až během společného žití, postavili roubenou chaloupku u potoka. A pak už přicházely děti jako korálky v růženci. Nejstarší Jeníček, po tátovi a následně holek jako máku. Anička, zase po mamince, Rozárka, Bětuška a nejmladší Barunka. Byly to radosti, ale také hromada starostí.

Dnes už manžel i dvě dcery odpočívají na hřbitově u lesíka a ostatní jsou daleko ve světě. Babča zůstala sama se svými vzpomínkami a zažloutlými fotografiemi, ale přesto každé ráno s radostí vítá sluníčko a děkuje pámubohu za to, že smí ještě na tomto světě pobývat. Těší se pohledem na rozkvetlý zlatý déšť, housata batolící se po trávníku, na slunce zapadající na hladině rybníka nebo zpěvem sousedky, který k ní doléhá otevřenými okny. A až její pouť na tomto světě skončí, odejde v pokoji, protože její život měl smysl.