Strana. Tento výraz se stal synonymem nové doby. Bez stran by neexistoval život, staly se nositelem všeho dobrého a pokrokového v životě lidském. Denně musíme blahořečit jejich kladný vliv na naše blaho.
Strany v Česku jsou různé. Malé, velké, modré, rudé, černé, zelené, levé, pravé, ale všechny bez rozdílu užitečné. Třeba Malá strana je krásná, velká strana potřebná a všechny ostatní demokratické. Některé to mají už v názvu, aby nedošlo k omylu, jiné se tím pochlubí až posléze. Označí li někdo jakoukoliv z nich jinak, je okamžitě ukamenován.
Že jsou demokrati občanští a sociální, není třeba pochybovat. Je sice nejasné, jak se u nich ta demokracie projevuje a z čeho plyne, když jsou obě plné všelijakých kryptokomunistických zjevení. Tito o demokracii mluví dlouze a zasvěceně, ale ve skutečnosti se jen a pouze lže, manipuluje, pomlouvá, uplácí, přebíhá, krade a odstraňují se nepohodlní. Tato česká odrůda demokracie zde našla příznivé podmínky pro život, pevně zakořenila a zdravě se rozvíjí. Stejně jako bolševník a španělští slimáci. Oni jsou ale demokrati i ti, do nichž by to nikdo neřekl. Komunisté sice demokracii v názvu nemají, to je ovšem pouze kosmetická vada. Jejich stanovy jsou tak plny třídního boje, znárodňování, revoluce a kroucení krků, ale zároveň i podpory, míru a demokracie. A tak dochází v Česku k takovým kuriozitám, že vedle sebe v demokratickém parlamentu sedí člen ÚV KSČ a Charty, komunistický bachař a jeho tehdejší klient, sedlák a ten, kdo mu rozorával meze a všichni jsou spokojeni. Protože kdyby nebyli, neseděli by tam. Manažeři všelijakých neprůhledných a tajemných společností se pyšní tituly RSDr., rozhodnutím strany doktor, čile obchodují se zločinci celého světa a všude propagují demokracii, ovšem tu českou, jiná je pro ně nepřijatelná. Různobarevní lemplové a příživníci, kteří nikdy nedělali, dělat nebudou a pouze zneužívají zdejší systém, chodí na mítinky a shromáždění, pokřikují a dovolávají se demokracie. Jaké, nikdo netuší.
Existují li strany, musí nutně existovat i straníci. Je to zvláštní sorta, lidé zvláštního ražení, jak kdysi řekl jeden z nich, zvlášť pomazaný a i když jsou v menšině, rozhodují o většině. Velmi demokratickým a osvědčeným způsobem. Jednou za několik let lidem bez nejmenších výčitek slíbí vše, co jim na očích vidí, ale okamžitě na své sliby zapomenou a dělají si co chtějí a jak chtějí. Lidská paměť, jako ostatně všechno, má své limity a tak se nemusí bát, že by si někdo někdy na něco vzpomněl. V Česku ovšem straníci dovedli sami sebe k dokonalosti. Jaké panoptikum se prezentuje ve všech možných oblastech života, je minimálně v civilizovanějším světě unikum. Ale máme to, co jsme chtěli.
Jediná, navýsost demokratická, je tedy pouze velká strana. Člověk tam přinese hovno a odchází úplně spokojen. A tak by to mělo vypadat. Všechno ostatní jsou jen kecy. Howgh.
