Loni se nám podařilo přemluvit bábu, aby nevolila levici. Dnes potřebujeme další službičku a tak na venkov jedeme zase. Bábo umři, my tě přece nebudeme živit!
Bába s dědkem aby se z toho zbláznili. Neustále ze všech stran poslouchali, jak jsou pro výsledek voleb důležití a že je nezbytné, aby šli k urnám a zvolili ty pravé. Hodně jich poslechlo, protože nechtěli mít na svědomí trudnou budoucnost svých vnoučat, ale i tak volby dopadli poněkud patově.
Teď stojí před dalším úkolem, ještě složitějším. Ale v podstatě je to jednoduché, chce se po nich pouze to, aby brzy, nejlépe okamžitě zemřeli. Vnoučata je přece nebudou živit, to dá rozum a nikdo to po nich nemůže chtít. Pomazaní tvrdí, že je hodně důchodců a málo pracantů a proto je potřeba stavy těch přemnožených redukovat. Plánovaný odstřel se jim asi zdál příliš radikální a tak začali brát za jiné páky.
A tak Kubové, Lucinky a Terezky brzy opět houfně zamíří na venkov, aby drahým prarodičům sdělili, že je nejvyšší čas na jejich odchod do věčných lovišť. Protože vrchnost si to přeje a těm se zásadně neodporuje. Z hlediska pomoci svým potomkům jde vlastně o službu tuplovanou, poněvadž nejen že je nebudou muset živit, ale do klína jim zároveň spadne spousta uvolněných venkovských stavení, jež je možno výhodně zpeněžit.
Milé báby a milí dědkové, skliďte, prodejte kozu a na jaře už nezasévejte. Penízky schovejte v kredenci, protože o pohřeb se postará stát, na to snad ještě bude mít. A klíč nechte pod rohožkou, dík.
