Prezident Klaus před časem vzkázal občanům této země něco v tom smyslu, že politici už své poslání splnili, vytvořili demokratickou a fungující společnost a a teď už je jen na nás, jak s tímto vkladem, který je jistě stál mnoho sil a za nějž by si zasloužili více vděčnosti, naložíme.
To je jeden z nejlepších, ale bohužel i nejtragičtějších vtipů posledních let. Když jsme si za časů vyprávěli vtipy o Brežněvovi a Husákovi, riskovali jsme, že nás esenbáci zmlátí, nebo že nás vyhodí z práce, ale v podstatě jsme tím pouze komentovali samovolný rozklad shnilé společnosti. Ta už nebyla schopna samostatného bytí a tíhou své nesmyslné podstaty a okolnostmi se hroutila. Je pravda, že naše generace v době, když jsme již plně vnímali souvislosti a naši kamarádi a jejich rodiče zdrhali na západ netušila, kdy tenhle krvavý a bolestný experiment s lidskými osudy skončí, skončí li vůbec někdy. Ale ve skrytu duše v to doufali všichni, ti za hranicemi, kde probrečeli noci za zoufalství, zda ještě někdy uvidí domov a své blízké, i ti, kteří zůstali a probrečeli noci ze zpackaného života a z beznaděje v lepší budoucnost. Ale ta naděje tu byla a postupem času, kdy režim cítil, že se blíží jeho konec a kopal kolem sebe jako splašená kobyla, sílila a změna, po níž všichni volali, začala nabírat viditelné kontury. A tato naděje, že tento režim, celým svobodným světem označován jako tyranie, skončí a dočkáme se demokracie a svobody, nám dodávala síly a držela všechny nad vodou.
Ale všechno začalo po listopadu brát divné točky a naše euforie se postupně začala měnit v rozčarování. O tom, co se tu dělo, je zbytečné psát, je to notoricky známo. Kdo v tom má prsty a kdo z toho profituje, je stejně jasné, bylo o tom napsáno dost. Politici nám, po dvacetiletém úsilí, předali zemi v totálním rozkladu , kde kromě korupčního a kriminálního prostředí nefunguje snad vůbec nic. Ale pro okolní svět jsme vyspělou a demokratickou zemí a i když tomu různé tabulky a grafy všech možných statistiků, politologů, ekonomů a sociologů neodpovídají, jsme jednou provždy zaškatulkováni a není nám pomoci. A to je ten největší průšvih.
Teď už nemůžeme doufat ve změnu, není nikdo, kdo by měl sílu tu změnu prosadit a zavelel k lepšímu. Společnost je absolutně zkažená, prožraná všemožnými zhoubnými chorobami a naděje na vyléčení je v nedohlednu. Budeme muset počkat na její kolaps a začít jinak, ovšem my už ne, snad tu šanci dostanou naši nepostižení potomci. My postupně budeme už jen tiše odcházet a nakonec je třeba zhasnout. Ale bacha, posledního kousne pes.
