Z poslaneckých lavic se začíná ozývat poplašené kdákání. Soudruzi ve zbrani všichni sborem zděšeně zjišťují, že jim na výplatních páskách nějak ubylo peněz a hledají viníky. S hrůzou museli konstatovat, že za to mohou oni sami.
Jak asi vypadá standartní mechanismus fungování poslanecké sněmovny, ukazuje vývoj případu snížení platů těchto lidových zástupců. Oni mudrlanti se totiž po dlouhých obstrukcích rozhodli přijmout mnohokrát navrhovanou, ale vždy pro údajný populismus zavrhnutou změnu výše jejich vlastních platů, samozřejmě směrem dolů. Jistý poslanec, t.č. ministr financí, vzal onu činnost z gruntu a kromě několikaprocentního snížení vlastní mzdy do návrhu zakomponoval i logické zdanění jejich nemravných náhrad, což je věc zcela legitimní a pochopitelná. Ovšem pouze pro veřejnost, ta je na utahování opasků zvyklá, nikoliv pro osazenstvo paláce ve Sněmovní.
Změna prošla parlamentem, vyšla ve věstníku a zprávy o tomto přelomovém kroku celkem bez většího rozruchu přežvýkala všechna zdejší media. Proběhlo několik diskusí na toto téma, případ zapadl a všichni se začali věnovat jiným věcem. Najednou zničeho nic se začaly ozývat zděšené hlasy, to jak páni a dámy postupně otvírali obálky s výplatními páskami. Zuřivě gestikulují, odsuzují onu zlodějinu a na pachatele volají prokurátora. Je to neslýchaná a do nebe volající drzost, takhle nestoudně oškubat zástupce elity národa. Potom ale s hrůzou zjišťují, že za touto nehorázností stojí oni sami a jejich neschopnost dělat cokoliv pořádně. Lemplování a polovičatost se zde staly normou a jediným oltářem ke kterému jsou schopni se obracet, je jejich vlastní prospěch. A to jen někdy, jak ukazuje tento případ. Musí se ale vše rychle vrátit do starých kolejí, poněvadž jak pravil jeden z nestorů parlamentu, jistý poslanec z povolání, jenž tam sedí a klimbá od devadesátého roku, snížení jeho platu z devadesáti na šestasedmdesát tisíc je neúnosné a likvidační. Jen není jasné, kdo onu změnu zpět navrhne, protože tento si v očích veřejnosti moc nešplhne.
Jak asi funguje tato instituce, jak jmenovaní čtou a vyhodnocují množství zákonů důležitých pro fungování státu, když jim unikne i tak pro ně zásadní norma o snížení jejich vlastních mezd, je po této anabázi nabíledni. Nezajímají je, jsou přece placeni za sezení a spaní v lavicích, zvedání rukou a idiotské papouškování cíleně nesmyslných dohod kabinetů svých stran. Tím jasně všem dokázali, že ona kritizovaná továrna na zmetky funguje pouze na principu náhody a zamaskovat tento šlendrián stojí opravdu mnoho úsilí. Maximálně po této vysilující činnosti poobědvat a poklábosit v dotovaném parlamentním bufetu a stejně dotovaným letadlem odletět domů. Co víc po nich můžeme, za ty peníze, chtít.
