O kráse a hnusu.

Letošní podzim má dvě tváře. Krásnou a laskavou, projevující se sluncem, blankytnou oblohou a pestrobarevným okolím, ale i ošklivou a trýznivou, což nám připomíná stav společnosti a trapnosti zdejších politiků.

Koukám z okna a jako kulisu mám puštěné rádio. Ani nevím, co mě to napadá, ale je to takový dávný zvyk, jsem li doma sám. Přede mnou se odvíjí krásný film o indiánském létě, kostel a zářící střechy domů, pestrobarevné zahrady zalité sluncem, třpitící se stříbrná řeka, je to jako paleta abstraktního malíře. Švitoří ptáci, začal odbíjet kostelní zvon a do té pohody zaznívá nádherná melodie španělských vinařů, La canzonne. Dostavuje se u mne pocit absolutního uvolnění a štěstí, je to tak intenzivní, že mi běhá po zádech mráz a slzy se derou do očí.

Nirvána však netrvá dlouho. Hudba najednou utichá a z reproduktoru zaskřípe nesympatický hlas informaci o tom, že protikrizový balíček je připraven a že strany jednají. Prokristapána, zase ten Paroubek, to je snad zlý sen. Pak ještě Topolánek a mám po náladě definitivně. Kostelní zvon utichl, slunce se schovalo za mrak a ptáci zmizeli v korunách kaštanů. Zavřu okno a vypínám radio, jsem opravdu zhnusen. Už ani příroda nemá na tuto bandu lemplů náladu.

Počkám, jak dlouho budeme mít náladu my, voliči.